Jak si zlomyslný papoušek Oskar zachránil krk

Náš zelený mluvící papoušek Oskar se vyznačuje potměšilou škodolibostí. Obyčejně sedává na bidle a s nevinným pohledem a slovy: "Oskárek - dobrota!" loudí oříšky a jiné pamlsky. Z nevinného mírumilovného ptáka se ovšem po vypuštění z klece stává zelený predátor, který svým zahnutým zobákem útočí na vše, co se v jeho teritoriu pohne. Mimoto se Oskar vyznačuje ještě jednou absolutně nepapouščí vlastností, že totiž místo aby jako způsobný pták létal, raději běhá. Vypadá přitom dost srandovně, protože dlouhé prsty klade přes sebe jako kačena.

Kvůli tomu také u nás není radno chodit bosky, neboť se stává, že se najednou zpoza některého rohu vynoří běžící rozčilený papoušek s krkem výhružně nataženým dopředu a s rameny roztaženými, aby vypadal co největší. Když se mu podaří vetřelce překvapit, s oblibou se mu v mžiku zakousne do špičky nohy. Nezasvěcenému pozorovateli pak přijde podivné, jak taková oběť s úpěním poskakuje po jedné noze, zatímco druhou mává ve vzduchu, snažíc se setřást zeleného ptáka urputně vlajícího na špičce palce.

Můj přítel Péťa má kromě rybiček rád i květiny. Jeho zvláštní chloubou pak býval nádherný obrovský šáchor ozeleňující vchod do našeho bytu. Jendou jsme takhle venčili Oskárka. Jsme celkem zvyklí na to, že nám každou chvíli přistane na hlavě ve snaze hrát si s námi na autobus, případně se rozhodne vykoupat pod proudem vody vytékající z kohoutku v kuchyni právě ve chvíli, kdy chci mýt nádobí po obědě.

To odpoledne jsme se s Péťou trochu zapovídali u kafe. Pohodička vydržela přesně do chvíle, než jeden z nás prohodil, že je dnes Oskárek nějaký hodný. V tu chvíli jsme si vyměnili pohled naplněný děsem. Péťa vyskočil, aby zjistil, co se stalo. Sotva udělal krok z pokoje, ozval se hurónský pokřik: "Oskare, ty potvoro!" A pak už jsem jen zaregistrovala, jak po chodbě běží nejdříve zelený pták a za ním řvoucí rozzuřený Péťa. Jediný pohled na šáchor vše objasnil. Košaté zelené stvoly ležely rozhozené pod květináčem, z jehož vrcholku teď čnělo pouhé strniště. Oskar zdrhal, co mu jeho křivé nožky dovolily. V posledním úseku se náskok snižoval, proto raději popoletěl. Stihnul to taktak. Přistál na kleci, neuvěřitelně rychle sešplhal k otvoru, přehoupl se dovnitř a zobákem za sebou dvířka zabouchl. V tu chvíli dosupěl brunátný Péťa s úmyslem ptáka uškrtit. Oskar vytušil, že to tentokrát přehnal. Natlačil se až do nejzazšího kouta klece a tichým skřehotavým hláskem nesměle prohodil: "Oskáárek."

Dopadlo to dobře. Oskarova pohotovost nás naprosto odzbrojila. Zelený pták žije dodnes a my můžeme kamarádům dávat k dobru úsměvnou story o potměšilém papouškovi.