Jak nám kaloni pokáleli obývák

Můj podnikavý přítel Péťa přišel jednoho dne s úžasným nápadem. "Pořídíme si netopýry," oznámil mi jen tak mimochodem při sledování Televizních novin. Nápad se mi zalíbil a hned jsem začala plánovat, jak bude v budoucnu vypadat náš obývák. "Nad pohovku bychom jim mohli pověsit bidlo. Když v televizi nic nebude, což je většinou, lehneme si a budeme koukat na zvířátka," začala jsem se těšit. "Ochočíme si je a necháme je volně létat po bytě," plánovala jsem. Sehnat netopýry nebyl velký problém. Děčínská Zoo právě omezovala chov kaloňů egyptských a několik jich nabídla k prodeji. Připravili jsme dřevěnou přepravní bedýnku a vypravili se na sever Čech. "Víte určitě, co chov kaloňů obnáší?" ujišťoval se s obavou hlase tamní zoolog. Měli jsme všechno teoreticky zvládnuté, takže jsme ho s čistým svědomím ubezpečili, že ano.

Netopýrci byli nádherní. Hlavu jako myška, tělíčko téměř lidské, inteligentní bystrá očka, hnědošedý jemňounký kožíšek a fantastická křídla a la Dracula. Přivezli jsme si tři. "Otevřeme dvířka od bedýnky a necháme je v klidu, aby všechno prozkoumali. My si zatím vedle dáme večeři," zorganizovala jsem postup po příjezdu domů. Kaloni mají nejraději zralé ovoce. Proto jsme jim k bedýnce na uvítanou nachystali kousky jablek, banány, hroznové víno a hromadu dalších pochoutek a netopýrky diskrétně ponechali o samotě.

Večeři jsme oba jen zhltali, jak jsme se nemohli dočkat, až se vrátíme k našim novým bizarním okřídleným kamarádíčkům. Péťa byl rychlejší. Za minutu ale vystřelil z obýváku, oči vykulené a zabouchl za sebou dveře. "Raději tam ani nechoď," vypravil ze sebe, bledý jak stěna. Raději tam ani nechoď znamená velký průšvih, blesklo mi hlavou. Vyděsila jsem se, že se netopýrkům něco stalo. Odstrčila jsem ho, otevřela dveře - a hned je zase zabouchla. "To nemůže být pravda!" vydechla jsem. Ale pravda to byla. Hromadu nachystaného ovoce malí létavci stihli do posledního kousku sežrat... a také strávit a za letu vykálet. V tu chvíli mi došlo, proč se kaloni jmenují kaloni. Náš útulný obývák byl komplet obhozený "přesnídávkou". Záclony, pohovka, nábytek, stěny, koberce, prostě po všem stékaly nevzhledné stříkance světlehnědé hmoty a tři okřídlení myšáci nás zavěšeni hlavou dolů na záclonách pozorovali se šťastným výrazem v inteligentní tvářičce. "Stejně jsme už potřebovali vymalovat," zmohl se na omluvný úsměv Péťa.

S netopýrky a jejich přesnídávkou jsme pak v pokoji museli ještě pár dnů vydržet, než se nám pro ně podařilo upravit zvláštní místnost ve sklepě. Zvířátka to jsou ale ve všech směrech úchvatná. Brzy si na nás zvykli, ovoce baštili z ruky a když jsme se ke krmení neměli, klidně nám prošmejdili i kapsy, aby si pamlsky našli. Postupně k nim přibyli ještě tři další kamarádíčkové a užili jsme společně spoustu legrace. O tom ale zase až příště.