Ztracené pádlo na divoké vodě

Od první zkušenosti s jízdou v kanoi po řece Ostravici uplynul nějaký čas a s kamarádem Radkem jsme se za tu dobu v umění zvládat nástrahy vodního živlu poněkud zdokonalili. Sebevědomí nám stouplo, ba možná vystoupilo až do nepokorných výšin. Není to dávno, co jsme s několika dalšími kamarády vyrazili na tatranské bystřiny.

Hron nás ani na svém horním toku příliš neuchvátil kvůli neuvěřitelnému marasu. Kolem řeky žije mnoho a mnoho lidí, kteří vypadají, že zrovna přijeli z dovolené v Indii. A asi si s sebou přivezli i tamní zvyky. Perou v řece, kálí do řeky a do řeky hlavně odhazují odpadky. Po vodě tatranské říčky pramenící někde v národním parku plují stovky pet lahví a na větvích kolem břehů vlají jako prapory tamních obyvatel orvané rozmočené tepláky, zažloutlé sáčky a vyšisované hadry kdysi odnesené proudem. Na romantických vrbách sklánějících se nad meandrující řekou už by zřejmě nikdo nečekal ani zeleného panáčka v klobouku se stužkami a fajfkou, všichni už dávno utekli.

Zklamání nás odehnalo výše do hor na říčku Belou. Zvědavé pohledy z auta při cestě podél jejích břehů nahoru byly samy o sobě zmrazující. Všichni jsme měli v hlavě stejnou, nahlas nevyslovenou, myšlenku: "To se snad ani nedá sjet." Křišťálově průzračný zpěněný proud o teplotě odpovídající bílým vrcholkům hor si hledal úzké cestičky mezi obřími balvany hustě rozhozenými po celém řečišti. Přes menší kameny zvící velikosti schouleného dítěte si to řeka svištěla vrchem, ale zato bystře podplouvala vyvrácené stromy a napadané větve. Cedule naučné stezky nás poučila, že průměrný sklon prvního úseku je dvaadvacet stupňů. Voda tu teče skutečně s kopce.

Byli jsme na místě, couvnout nešlo. Nafoukali jsme lodě, rozechvělými prsty pozapínali zipy na neoprenech, dotáhli přezky záchranných vest a přileb, našli příhodné místo ke startu a vyrazili. Bystřina nás nesla k dalším a dalším zákrutám. V ostrém proudu se najednou objevila devadesátistupňová zatáčka s pohozeným kmenem uprostřed a za ní prudký skok. Odrazili jsme se a přehoupli se dolů. Jen jsem zavýskla, otočila se dozadu na Radka - a loď byla prázdná. Kdybych už nebyla omytá cákanci z řeky, na omývání by došlo právě v tu chvíli. V proudu jsem kamaráda nikde neviděla. Pádlovala jsem ke břehu, co to šlo. V klidnější vodě se Radek náhle vynořil. Obličej sinalý, ruka svírající lodní lano a tělo vlající v proudu za kánoí. Sice lehce omlácený o šutry, ale jinak celkem v pořádku. Otočila jsem se zpátky dopředu. Úsměv by mi v tu chvíli asi neodpustil. "Sejmula mě větev nahoře v zatáčce," oznámil suše.

Ukázalo se, že manévr nasedání do lodi bude v hlubokém a svižném proudu náročnější, než se zdálo. Na břeh to nešlo, koryto bylo ostře zaseknuté do kolmých břehů. Mezi několika marnými pokusy k nám dopluli i kamarádi. Horní větvi, která z lodi smetla Radka, se sice úspěšně vyhnuli, ale loď se jim namísto toho zasekla pod kmen nahnutý nízko nad hladinou přímo před námi.

Zacouvat jim nedovolil proud, dopředu to nešlo. Kamarádka Eva šlamastyku vyřešila celkem originálně. Vylezla na nebezpečně kluzký kmen, postrčila loď dopředu a akrobatickým skokem se jí bez okoupání podařilo dosednout zpět na své místo.

Zkušenost se skokem ze stromu do kánoe nás přivedla k nápadu použít tuto techniku k Radkově nasednutí. Myšlenka to sice byla dobrá, kamarád ale není zrovna gymnasta a hlavně je o něco těžší. Loď na náhlý dopad mužského těla celkem pochopitelně zareagovala převrácením.

Koupání v bystřině ovšem nebylo to nejhorší, co nás potkalo. Postavit se na nohy v proudu mezi balvany samo o sobě vyžadovalo značnou dávku rovnováhy. Jako háček jsem vypadla před loď, Radek skončil za zádí. V jedné ruce jsem svírala své pádlo, ve druhé lano od lodi. K nemalému zděšení ale z ničeho nic kolem proplul i náš uvolněný lodní vak se všemi věcmi a, co bylo úplně nejhorší, i Radkovo pádlo. Vak se mi podařilo zachytit, pádlo ne. Dosoukali jsme se k mělčině a vyměnili si mlčenlivé pohledy. Jet takovou řeku bez pádla se téměř rovná sebevraždě, po břehu to ale nešlo. Nebyla volba. Lodní vak jsme přivázali o něco důkladněji, své pádlo jsem předala zadákovi, aby mohl aspoň kormidlovat a vyjeli jsme na riskantní cestu. Radek se určitě hodně snažil, protože naše loď zdolávala další a další peřeje a my byli stále na svých místech. Jako háček bez nástroje jsem přišla o práci, takže mi zbyl čas, abych prohlížela všechny zákruty, jestli v nich ztracené pádlo neuvízlo.

Najednou se před námi objevila rovinka. Na trochu mírnějším břehu postával hlouček vodáků a vpředu před nimi na nás usilovně oběma rukama mával náš kamarád, shodou okolností také Radek. "Super, chytili naše pádlo a čekají na nás, aby nám ho dali," zajásala jsem. S vypětím všech sil jsme zajeli ke břehu. Zatímco zadák Radek v proudu pádloval jako o život, aby nás dostal ke břehu, mi nezbylo, než loď na souš tlačit vší vůlí a snad jsem se odrážela i ušima.

Podařilo se a přirazili jsme ke břehu. "Ztratili jste pádlo!" volal na nás kamarád, jako kdybychom to už dávno nezjistili. "Máte ho? Našli jste ho?" dožadovali jsme se kladné odpovědi s nadějí v hlase. "Ne, jenom proplulo kolem," kroutil hlavou s nechápavě zdviženým obočím. Mysleli jsme, že si z nás tropí nejapné žerty. Ale netropil. V obličeji mého zadáka se mísilo zoufalství se zlostí. Začala jsem se obávat, jestli nebude chtít našeho společného přítele bacit naší poslední nadějí, tedy posledním pádlem, které nám zbylo. "Fakt jsem to nechtěla před zadákem zatlouct," pokusila jsem se o vtip. Radek to ustál. Zbylé pádlo i přítel na břehu zůstali celí. Ztracené pádlo jsme pak našli zachycené mezi větvemi v další zátočině a říčku Belou si pak sjeli ještě několikrát. Je opravdu nádherná. A hláška "Ztratili jste pádlo!" nás rozveseluje dodnes.