V souvislosti s našimi zvířaty nemohu nevzpomenout na svou mlsnou bílou angorskou křečkovou. Odchovala jsem opravdu spoustu nejrůznějších hlodavců od potkanů přes činčily, králíčky, morčata, plšíky, pískomily, osmáky, až po různé křečíky a nevím co ještě. Když pominu černobílou potkanici Pištu, která byla neobyčejně inteligentní a přítulná, všude za námi běhala jako pejsek a my jsme ji taky tak nějak podobně jako pejska vnímali, jsem měla asi nejraději prachobyčejné křečky.
Je to k nevíře, ale i dobře vychovaný křeček může být super přítulný mazlík. K tomu účelu se ovšem příliš nehodí zvířátka ze zverimexu, mláďátko je lepší buď už téměř od holátka vlastnoručně vychovat nebo se na jeho vypiplání domluvit se známým chovatelem. U nás byl otcem rodu mimořádně dobromyslný šedivý prakřeček Křečula, který zplodil rozsáhlé potomstvo s nádhernou bílou angorskou křečkovou Fifinou. Oba v naší domácnosti požívali neobyčejných privilegií. Jedním z nich byly například každovečerní procházky po obýváku. Křečci nás lidi za dobrou péči milovali a každou chvíli si vyšplhali po nohavici nebo po opěradle gauče do našeho dosahu pro pohlazení. Rádi taky usedali na rameno a něžně nám ožužlávali ušní lalůčky. Na zamlaskání se k nám vždycky oba v naději na pomazlení nebo pamlsek přihnali jak velká voda.
Tak jsme si jednou o Vánocích natažení na gauči užívali Pyšnou princeznu, pojídali cukroví a čokoládky z vánočního stromku, milovaní křečci pobíhali kolem, prostě idylka. Najednou koukám – na koberci se objevily pěšinky poseté tmavými skvrnkami. "Ježiši, na koberci je krev, křečkům se něco stalo!" vykřikla jsem a začala hlodavce svolávat. Nejdříve přiběhl děda Křečula, ale ani zevrubná prohlídka nic neobvyklého neodhalila. Úplně mě polilo horko. Křečková Fifina byla opět těhotná a nalezená krev nevěstila nic dobrého. "Fifi!" volala jsem a mlaskala, až mě z toho bolela huba. Ale Fifina nikde. Prošmejdila jsem všechny kouty a nakonec křečkovou našla schovanou za stromkem. Packama si umývala obličej, dlouhé chlupy na bříšku celé tmavé a slepené a v křeččí tvářičce strašlivě naštvaný výraz. "Fifi, co se ti to stalo?" opatrně jsem ji vzala do ruky.
Při bližším ohledání se ovšem ukázalo, že ta tmavá lepkavá hmota na břiše není krev, nýbrž rozpuštěná čokoláda. Těhotensky mlsná křečková si umně hezky zdola rozbalila čokoládové figurky visící na stromku a jednu po druhé krásně dorovna ohlodala. Čokolády bylo dost, proto si taky nezapomněla vyrobit zásobu na horší časy a dobrotou si napěchovala lícní torby. No a tělesným teplem se čokoládka samozřejmě začala rozpouštět, bílé křečkové po kapkách vytékat z koutků tlamičky, rozmazávat se po její hedvábné dlouhé srsti a jak pobíhala, tak i po koberci. Fifina si na své čistotnosti a zářivě bílé srsti vždy nesmírně zakládala a čokoláda vytékající z torbiček ji přiváděla téměř k zoufalství. Nezbylo tedy, než ji z dřezu vyrobit bazén a milou Fifinku nechat zaplavat...
(Toto není moje fotka, ale vypůjčila jsem si ji jen jako ilustračku z www.krecci-moji.e/...)
Více podobných příběhů o zvířatech najdeš vpravo nahoře v rubrice "zvířecí storky".