Přátelé, pořád píšu jenom o kočkách a pejsci zůstávají stranou. Přitom si to vůbec nezaslouží, jsou to dva naprosto úžasní malí mazlíci - jezevčice Besinka a naháčka Nuninka:
Oba mají své příběhy. Besinku jsme vzali si s přítelem Péťou před osmi nebo devíti roky na inzerát od nějakých lidí z Ostravy. Umřel mi tenkrát můj výmarský ohař Cirusek a život bez psa jsem si vůbec neuměla představit. V inzerátu stálo, že někdo daruje fenku čistokrevného drsnosrstého jezevčíka. Chtěli jsme si pro ni zajet, ale ti lidé se nabídli, že nám ji sami přivezou. V dohodnutou hodinu skutečně přijeli, otevřeli dveře a z auta se vyřítila chlupatá střapatá dělová koule, která drsnosrstého jezevčíka připomínala jen se značnou dávkou fantazie. Než jsem stačila uvařit kafe, jezevčice se zavrtala někam pod gauč a návštěvníci spustili litanie, jaký je to strašlivý pes, jak všechno ničí, kouše, že prý jenom žere a vůbec neposlouchá, prý jim dokonce chtěl přizabít dítě, prostě čtyřnohá příšera. Prý Besinku chtěli dát do útulku, ale ani tam ji nechtěli a jestli si to s ní ještě nechceme nerozmyslet - že by ji možná raději nechali utratit. No jak jsem to slyšela, udělalo se mi špatně, ne ale z chudáka psa, nýbrž z těch lidí. Samozřejmě jsme si chuděrku chlupatou nechali. I kdyby skutečně měla tak hroznou povahu, jak tvrdili, zvládli bychom to. Péťa se dlouho věnoval kynologii, doma jsme měli ještě jednu velmi ostrou vysloužilou služební fenu německého ovčáka Lesinu...
Besinka tenkrát měla asi rok a půl. Ukázalo se, že je strašlivě podvyživená, musela být hrozně bitá a týraná, protože se všeho se bála a nejvíce dlouhých tyčovitých věcí. Byla v tak zoufale špatné kondici, že když ušla nějakých dvě stě metrů, už nemohla dál a byla úplně vyřízená. To, co o ní povídali, vůbec nebyla pravda. Stačila trocha vlídnosti a dobrého zacházení a pejsek by pro nás udělal cokoliv. Byla tak mírumilovná, že si s nadšením hrála i s hlodavci nebo s naší fretkou Pepinou. O nějakém ničení nemůže být ani řeč. Nás lidi by pořád jenom olizovala a pusinkovala, všude za námi běhala... prostě se z ní vyklubalo zlatíčko a oddaný miláček. Pomalinku jsem ji vykrmila, na stále delších procházkách se dostala do takové formy, že s námi ještě teď, ve svých téměř jedenácti letech, běhá po horách a výletech...
Čistokrevný drsnosrstý jezevčík to sice asi nebude, ale komu by to vadilo? Má heboučkou srst, v zimě ji Besince nechávám dorůst a když se na jaře oteplí, nastane velké stříhání. Potom na Titince, jak ji občas něžně oslovujeme, vynikne její nádherná a neobvyklá modro-béžovo-stříbrná barva a krásně tvarovaná hlava s obrovskýma oddanýma něžnýma očima. Na omak je měkounká a heboučká jako nejjemnější sametek a ostříhaná vypadá jako skutečná jezevčičí dáma.
Co se týká její povahy, tak můžu říct, že hodnějšího, milejšího, inteligentnějšího a starostlivějšího pejska bych asi nenašla. Když už musím pejskům dávat nějaké povely (což většinou není nutné, protože oni dělají, co mi na očích vidí i bez toho, abych je komandovala), tak je tedy vydávám většinou šeptem nebo nanejvýš polohlasně. Víc opravdu není třeba. Na oplátku, že jsou tak hodní, jim ale i já dělám, co jim na očích vidím...
S Nuniškou to bylo jinak. Tu mám od malinkého štěňátka od jedné chovatelky z Třeště kousek za Jihlavou. Nuni se vlastně oficiálně jmenuje Czarlie Kalis z Třeště. Má úžasný rodokmen, její předkové pocházejí z jedné z nejlepších českých chovných stanic Modrý květ a Nuninka je hotová princezna. Když jsem si ji byla mezi štěňátky vybrat, velmi se mi líbila i jedna labutěnka (která také později na výstavách sbírala významné tituly). Nicméně když jsem klekla k pelíšku, Nuniška zpozorněla, zvedla tu svou střapatou hlavičku a na vratkých nožičkách upalovala ke mně. Vylezla mi do klína a už nechtěla jinam. Protě si mě jednoznačně vybrala - a bylo rozhodnuto. Teď má přes sedm let a je to ten nejvěrnější a nejoddanější pejsek, jakého si člověk vůbec může představit. Existuje pro ni jen jediná pánička a tu miluje celým svým psím tělíčkem i duší...
Fotky na této stránce (až na jednu - určitě poznáš kterou) jsou z víkendu 16. a 17. května. Pro Frýdečáky, Místečáky a všechny, kdo znají zdejší okolí, mám ještě jednu kontrolní otázku: Hádej, kam jsme se psy vyrazili na procházku !? Svůj tip můžeš připsat do komentářů...