Kocourek Ejaeja měl být potravou pro hada

Předtím, než jsem začala chovat ragdolly, jsme s přítelem Péťou měli několik "obyčejných" koček. Ty poslední a nejúžasnější se k nám původně dostaly jako potrava. Sousedům se totiž okotila jejich Minda. Dvě nejmenší koťátka jejich bráškové a sestřičky nechtěli pustit k cecíkům a vypadalo to, že umřou. Soused je tedy vzal a přinesl Péťovi, ať je raději dá sežrat hadovi, než by se utrápily hlady. Byla to asi dvou nebo třídenní slepá drobátka, celá slaboučká a bezbranná. Na ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Vrátila jsem se večer z města, Péťa seděl na pohovce, mezi nohama postavený kyblík a upřeně do něj zíral. Nejdříve jsem se lekla, že je nemocný, ale pak se z kyblíku ozvalo kvíknutí. Ještě dříve, než jsem se stačila kouknout, Péťa zahlásil: "Ty jsou tak krásné, nenecháme si je?" A přitom na mě uvrhnul prosebný a trochu provinilý pohled. Jak jsem uviděla ty dva vyhublé drobečky s nekoordinovanými pohyby, málem jsem se nad nimi rozbrečela. "To víš, že si je necháme," neměla jsem o čem přemýšlet.

Na kočičí miminka jsme tedy zrovna zařízeni nebyli. I když by se to nemělo, riskla jsem to a ohřála jim trochu krabicového mléka zředěného vodou. Kdyby koťata nedostala napít, umřela by. "Moc velkou naději na přežití ale nemají, jsou ještě příliš maličká a strašně slabá," upozornila jsem Péťu. "Nevadí, aspoň to zkusíme," pokrčil rameny. Jako lahvičku ke krmení jsem použila důkladně vymytou plastovou nádobku od barvy na vlasy, jejíž seříznutý aplikační nástavec dobře posloužil místo dudlíku. Zezačátku mléko teklo všude, jen ne koťatům do bříška. Po několika pokusech jsme to ale zvládli a postupně se krmení dařilo čím dál lépe. Nezapomněla jsem taky drobečkům pravidelně lehce masírovat bříško, miminka totiž nemají ještě úplně vyvinutou peristaltiku a potřebují ji trochu povzbudit. Originál kočičí maminky to dělají jazykem. Vlhkým hadříkem jsem koťatům myla zadečky i bříška pocintaná od mlíčka a řadu týdnů o ně pečovala jako o lidské kojence. Ve dne v noci dostávala papání zhruba co tři hodiny. Od ředěného mlíčka jsme postupně přešli na neředěné, pak jsem jim začala vařit dětské kašičky, pak jsme přidali rozmočené piškoty a nakonec se koťátka naučila jíst ryby, posekaná kuřátka a granule. Drobci se naučili chodit na záchůdek a pak jsem s nimi prožila i první procházky po trávě a první průzkumy okolí.

Byla jsem prostě jejich poněkud přerostlá a neosrstěná máma a koťata ke mně velmi přilnula. Kocourek dostal jméno Ejaeja. Má totiž dodnes takovou poněkud neobvyklou zálibu v žužlání prstů, a to tak, že ukazováček vezme zboku jemně do zubů, saje a žvýká ho jako žvýkačku a při tom vydává blažený zvuk znějící přesně jako "ejaejaejaeja.

.." Dodala bych tedy, že při tom vždycky strašně slintá... :-)) Tenhle bílý kocourek s rezavými flíčky se vyznačuje také tím, že jakmile otevřu zahradní branku, vždycky mi běží naproti, většinou mi s rozběhem skočí do náruče a pak se při velkém hlazení a vítání může uvrnět blahem.

Tříbarevné kočičce zůstala její miniaturní velikost až do dospělosti. Je nejméně o třetinu menší, než domácí kočky bývají normálně. Přesto je naprosto úžasná myšilovka a s přehledem si troufne i na potkany velké skoro jako ona sama. Když kočička ulovila svojí první myšku, byla to veliká rodinná sláva. Pyšně chodila s ulovenou myšičkou v tlamičce, ocásek se zahnutou špičkou přitom nesla kolmo vzhůru, hlavičku vztyčenou a tlapkami si vykračovala jako lipicán. Obešla takto všechny členy rodiny včetně kocourka, před každého nakousnutou myš položila a očekávala veliké a hlasité pochvaly. Samozřejmě jsme všichni projevovali obrovské nadšení. Potom nám kočička znovu předváděla, jak tu myšku lovila. Poodnesla ji kousek do trávy, tam mrtvou myš položila a ukazovala nám, jak na ni přikrčená číhala. Pak ji vzala a vyhodila vysoko do vzduchu a skokem ji znovu ulovila. Pak si znovu přišla pro velkou pochvalu. Následovalo to, co potom už většinou. Kocourek ji myšičku vzal a okousal z ní nejlepší kousky. To ale kočičce vadit nemuselo, protože za odměnu dostala celou velkou a moc dobrou rybu.

Kocourek i kočička dodnes žijí s Péťou u domku, kde vyrostli. I když je mám velmi ráda a těžko jsem se s nimi loučila, neměla jsem to srdce je z kočičího ráje na zemi vzít s sebou do panelákového bytu, kam jsem se po našem rozchodu s Péťou odstěhovala. Byli by tam nešťastní a to bych opravdu nechtěla. Nicméně když někdy jedu kolem a otevřu branku do zahrady, kocourek se vždycky odněkud vyřítí a zase mi skočí do náruče.

To jsou oni: