+ fotky a tipy aneb Trocha letní nálady neuškodí
Přátelé, léto už prý je tady, dovo se blíží, ale když se podívám z okna, mám pocit, že se blíží spíše Dušičky. V zájmu přežití jsem si proto nemohla odpustit zalovit ve fotkách a vytáhnout pár předloňských z Chorvatska. I vám to snad pomůže k trochu letnější náladě (a kdo letos pojede do Chorvatska, toho to třeba i inspiruje...).
Tak tenhle pohled znají asi všichni, kdo do Chorvatska přijeli autem po staré cestě od severu. Přesně tady na tom místě cestovatelé po všech útrapách a velkém těšení vyjedou ze serpentin a poprvé uvidí Jaderské moře. (Je tu postavená i vyhlídka, ale vřele nedoporučuji do ní vstupovat...)
Předloni byla naše první zastávka v Šibeniku. Je to moc hezké město, tedy zvláště jeho historická část. Ze dvou vršků město střeží dvě pevnosti, starší a novější. Na novější se platí vstupné. Když jsme tu byli někdy v 90. letech poprvé, bylo to krátce po válce, turisté sem ještě moc nejezdili a vstupné se neplatilo skoro nikde. Teď už jsou všude davy rekreantů a Chorvaté toho pochopitelně náležitě využívají. Stará pevnost je volně přístupná (tedy předloni byla). Člověk tu uvidí starobylé ruiny a takovouhle krásnou vyhlídku:
Uličky v historické části Šibeniku jsou, jako ostatně všude ve Středomoří, kamenné, úzké a tajuplné. Poprvé, před asi osmi nebo deseti??? lety, jsme tu byli s přítelem Péťou a s mým (tehdy ještě malým) synem Ondrou a zažili jsme tu deja-vu, ze kterého mě mrazí ještě i po letech. (Ono mě vůbec k těmto místům přitahuje takové hodně zvláštní osobní pouto z dávné minulosti, ale o tom až dále...) Nakoukli jsme do otevřených dveří jakéhosi atria - do podobných (nebo možná právě těchto), jako jsou na snímku níže. Uvnitř stála kašna. Vstoupili jsme dovnitř a v tu chvíli na nás všechny nezávisle na sobě padla obrovská tíseň a strach, jako kdyby se nás někdo dotknul morovou rukou. Všichni najednou jsme se otočili a doslova vystřelili ven. Bušilo nám srdce a všichni jsme byli celí pobledlí. Teprve na slunci jsme se na sebe podívali. "Cítila jsi to taky? Tam určitě někdo zemřel na mor, muselo to být strašlivé," prolomil ticho Péťa. Kdyby nebyl rychlejší, řekla bych to stejně...
Poprvé i podruhé jsme se ubytovlali na stejném místě, ve vesničce Zablače nedaleko Šibeniku. Je to velmi výstavní a bohatá čtvrť. Když jsme sem jeli poprvé, tohle bydlení nám dohodil nějaký chlápek, který sem jezdívá prohánět plachetnice a zná místní poměry. Dorazili jsme autobusem - do Šibeniku jela přímá linka z Brna. Onen chlápek nás měl čekat u autobusu a ze Šibeniku převézt do Zablače. Jenomže se na nás vykašlal, nebral telefony a úplně se po něm slehla zem. Takže nám nezbylo, než sednout na místní linku a do Zablače dojet busem. Modlila jsem se, aby tu aspoň bylo zařízeno to ubytování. O peníze nešlo, zaplatit jsme měli až na místě bytnému. Byli jsme ale uondaní z cesty, s malým klukem a velkými kufry.
Jakmile jsme v Zablače vystoupili z autobusu, u přístavu v centru obce sedělo pár starých mužů (když jsem pak do Zablače přijela po x letech, měla jsem pocit, že na stejných místech seděli úplně stejní pánové...) - a ti nám ochotně poradili, kde naše bydlení najdeme. Táhli jsme se v horku s obrovskými a těžkými kufry (ty naše tehdy ještě nebyly vybaveny praktickými kolečky...) a zdálo se, že snad vypustíme duši. "Počkejte tady," zavelel najednou Péťa a vydal se do dvorku s rozestavěným domem. Chvíli se tam o něčem dohadoval se stavebními dělníky, za chvíli se vynořil zpět na chodníku a před sebou tlačil táčky. "Taxi!" volal se smíchem. A tak jsme na káry od malty naložili bagáž a milionářskou čtvrtí se i s poměrně neobvyklým nákladem šinuli k naší vile. Cestou jsme budili nemalou pozornost upjatých Němců v Mercedesech, některým se myslím i na nosech opotily stříbrné brejličky. Jakmile nás uviděl domácí, nejdříve ze všeho prohlásil, že se u něj ale platí předem... :-))
Touto cestou se přicházelo k našemu apartmánu:
A v přízemí tohoto domu jsme u Zorana Krečaka bydleli. Toho chlápka z pseudocetovky už jsme sice nikdy neviděli, ale ubytování nám domluvil opravdu hezké...
Jadran, to jsou i romantické západy slunce, kdy na moře vyjíždějí rybáři...
...a celé pobřeží voní po piniích, ze kterých se ozývá ohlušující cvrkot cikád...
Kousek od Zablače stojí středověká pevnost svatého Mikuláše. Vypadá hodně podobně jako její slavná francouzská sestřenka pevnost Boyard. Nevedou k ní ale žádné směrovky ani dlážděné chodníky. Dostat se k ní po pobřeží je vlastně tak trochu dobrodružství. Část chodníku například vede středem moře. Když přijde příliv, chodník zaleje voda...
Takto pevnost vypadá ze břehu. Omlouvám se za tuhle příšernou fotku, ale jinou použitelnou, na které by byla vidět pevnost celá, jsem fakt nenašla...
Dalším krásným výletem po okolí je cesta do národního parku Krka. Je tu skutečně překrásně (až na ty davy) a stojí za to sem zajet. Natáčely se tu některé scény Vinetoua - například ta s autobusem v pozadí... :-)) K bráně národního parku turisty po řece Krka dopraví takovéhle výletní lodičky...
K vidění tu jsou nádherné vodopády, pod kterými se v překvapivě teplé, neskutečně čisté a smaragdově zelené vodě smí na některých místech i koupat...
...Bujnou zelení prosvítají sluneční paprsky a průzračné tůně jsou plné ryb... Prostě neskutečná romantika, už chybí jenom ten rudý bratr. Aby se návštěvníci samou romantikou nerozplynuli, cestou po křivolakých dřevěných chodníčcích si tu také mohou prohlédnout například skanzenové domečky s ukázkami starých místních lidových řemesel, pročíst si cedule naučné stezky (a přitom se třeba potrénovat v Chorvatštině - kdo rozumí polsky a rusky, nebude to pro něj nijak zvlášť velký problém...) a potkají tu i spoustu prodejců tradičního chorvatského zboží (vřele doporučuji vyzkoušet fíkové víno, je opravdu vynikající).
Okolí Šibeniku je krásné, ale přece jen jsme se (předloni) po několika dnech přesunuli jižněji na pobřeží Makarské Riviery. Jeli jsme "napasblint", předem jsme neměli nic domluvené. Tento způsob cestování bych ale méně dobrodružným povahám moc nedoporučovala. Probíhalo to asi tak, že jsem cestou koukala z okýnka a když jsem zmerčila nějaké hezké místo, prostě jsme zastavili a šli se přeptat na volné pokoje. Když už ani v páté vesničce žádné volné pokoje neměli, slunce se pomalu chýlilo k západu a všichni místní nás ujišťovali, že na celou sezónu mají oni i jejich známí beznadějně obsazeno, začala jsem trochu pochybovat, jestli to byl s tím "vynecháním cestovky" dobrý nápad... Až potmě, neuvěřitelnou shodou šťastných náhod, se nám pak podařilo najít fantastické místo.
Hned první noc se mi tam zdálo, že stojím na zbořených základech svého starého domu. Ve snu tam se mnou bylo i několik lidí, které znám. Ráno jsem se probudila s nepopsatelným pocitem vnitřního klidu, míru a domova. Byl to takový ten sen, o kterém člověk ví, že něco znamená. Celý týden jsme pak chodili na pláž, na procházky, průzkumy okolí a výlety. Celou dobu jsem se tam cítila neuvěřitelně dobře, přičítala jsem to ale pohodové dovolené. A stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že je mi to tam blízké a známé. Teprve předposlední den jsem objevila veliké tajemství. Dům, ve kterém jsme bydleli, stál přímo nad soustavou pravěkých jeskyní. Když jsem se kdysi v meditacích vrátila do minulých životů (nevěřící ať prominou), bydlela jsem právě v těchto jeskyních. Jak jsem je teď znovu uviděla, šla jsem rovnou k místu, kde jsem kdysi měla své oblíbené kamenné sedátko. Jeho pozůstatky tam jsou dodnes. Našla jsem i zbytek obětního oltáře a ve skále vydlabanou lavici, na které jsem kdysi se svým milovaným mužem spávala a naproti ní i zbytky "postele" svých dětí. Všechno jsem to tam znala a poznala. Nevím, jak bych nejlépe vyjádřila směs pocitů, které mě zaplavily, ale bylo to opravdu velmi silné.
Z okna našeho apartmánu jeskyně vidět nebyly, jen velký kámen střežící pěšinu:
Jeskyně jsem objevila, teprve když jsem se podívala z protějšího svahu:
Jeskyně zcela evidentně sloužily jako úkryt pro kozy a pastevce ještě donedávna (ne-li dodnes).
Uvnitř jsem potkala i plcha. (Zmenšeniny tohoto zvířátka jsme chvíli také chovali doma v terárku - čti ve "zvířecích storkách" článek Jak se plšíci zabydleli ve stoupačkách...).
Vyrazit na dovolenou autem s sebou přináší i nejrůznější úskalí. Například se může stát, že odejde guma. Ne že bych musela, ale využila jsem příležitosti a poprvé v životě si se vším všudy vyzkoušela výměnu kola. (Dříve mě k tomu nikdy chlapi nepustili...) :-))
S novým kolem jsme pak mohli vyrazit na další průzkumné výpravy. Terén kolem pobřeží je ale všude kolem Makarské dost podobný...
...a moře je tam všude DOST nádherné...
Západy slunce do moře prostě miluju...
Toto je kaplička v Makarské a za ní se vypíná překrásné pohoří Biokovo.
A takto vypadá městečko Makarská z opačné strany, tedy z Biokova.
Tenhle mudrc stojí před palácem Diokleciánů ve Splitu. Nikdy se mi ale nepodařilo zjistit, kdo to vlastně je...
Přístav ve Splitu z věže, která je uvnitř paláce. (Zapomněla jsem, jak se jmenuje, ale zjistím a dopíšu...):
A Split z jiné strany:
A tak uvnitř vypadá samotný palác Diokleciánů, tedy jeho malý kousek:
A pak jsme si vyšlápli na Svatého Ilju coby druhou nejvyšší horu Biokova. Je to výlet jen pro zdatné, ale opravdu stojí za to. Pokud se vydaří počasí, výhledy jsou pohádkové. Ovšem i v mracích to tu má hodně do sebe... Tak to vypadá na začátku cesty:
Cesta nahoru je dobře značená. Od značky ke značce je vždy vidět - terén je natolik náročný, že by to jinak bez průvodce snad ani nešlo. Potíž je spíš v tom, aby člověk našel začátek značky, případně aby si nespletl trasy. V Chorvatsku totiž nepoužívají různobarevné turistické značky pro jednotlivé trasy - tak jako u nás, ale všechny značky do všech směrů jsou stejné, přičemž směrovky chybí zcela. Když se náhodou cesty kříží, člověk to musí odahdnout nebo vyzkoušet metodou pokus - omyl. V mapách jsou navíc zakresleny jen některé cesty. Jó, to jsme si opravdu vyzkoušeli na vlastní triko... Ten správný začátek stezky jsme hledali skoro týden a přitom jsme prošli snad všechny místní lesy (ne, že by nebyly hezké...). Už jsem to chtěla vzdát, tvrdila jsem, že tam nahoru prostě žádná cesta nevede. Dokonce jsme se kvůli tomu tak trochu i pohádali. No, naštěstí jsem neměla pravdu, jinak bychom přišli o nádherný výlet... Zrada byla v tom, že v naší vísce začínalo nebo se křížilo hned několik značených tras, každá do jiného cíle. No a ta naše značka na Svatého Ilju vedla někomu přes zahradu. Co přes zahradu, skoro přes barák! Turista si musel otevřít branku do něčí zahrady, projít po terase kolem obědvajících domorodců a druhou brankou na konci zahrady zase vyjít. Kupodivu se to nikomu nezdálo ani trochu divné (kromě nás). No, jiný kraj, jiný mrav. Takto vypadají v Chorvatsku značky:
Zdola pohoří vypadá jako holá nedobytná skála. Sotva ale člověk popojde trochu výše, překvapivě se ocitne v hustém, vlhkém a zeleném lese...
...kde zpoza stromů místo srn před človekem vyskakují kamzíci (doslova).
Nahoře nás tu zastihlo chladno a mraky. Rozestoupily se jen na chvilinku, abychom mohli vyfotit aspoň tenhle jediný snímek pobřeží a moře (s tušením ostrova Brač):
A takto to vypadá nahoře:
Tak přátelé, nevím, jak vám, ale mi teď najednou ten deštík za oknem připadá nějak teplejší a letnější... Co vy na to?
