Nádherný Lesbos
Přátelé, dlouho jsem váhala, jestli mám na blog vložit i fotky z naší loňské dovolené na řeckém ostrově Lesbos. Z jednoho prostého důvodu - tenhle ostrov je tak fantasticky klidný a turistikou nedotčený, že mám skoro strach o něm někde povídat, aby tam ten klídek vydržel co nejdéle. (Připouštím, je to trochu sobecký pohled...) Ale nakonec jsem si řekla, že po tom někdy až příliš velkém klídečku zase tolik lidí netouží, takže snad svým povídáním masový příliv turistů na Lesbos nezpůsobím. 
Z Ostravy jsme odlétali v polovině srpna, počasí tu však nebylo nic moc.
Někde nad Maďarskem se ale začalo vyčasovat a první ostrov v Egejském moři už byl zahalen jen v lehkém oparu:
Po dvou hodinách cesty na jih jsme konečně přistáli na Lesbosu.
Jen jsme položili kufry a hned se šli podívat k moři. Bez ochutnání, jestli je ještě pořád slané, by se to samozřejmě neobešlo. Bydleli jsme ve vesničce Anaxos, ve které nejspíš mimo turistickou sezonu žijen jen několik starousedlíků. Takto vypadá místní pláž:
Ještě večer v den příletu jsme zašli i do sousedního městečka Petra, kde právě probíhala pouť na počest Panny Marie (15.8.). O hlavní denní část poutě jsme bohužel přišli, tak jsme aspoň večer spolu s dalšími stovkami poutníků vyšli po úzkých schodech vysekanách do skály k romantickému kostelíku nad vsí, který ukrývá stříbrnou ikonu Panagia Glycofilousa. Ta prý má moc vykonávat zázraky. Poutníci ji líbají a prosí o pomoc, což jsme ovšem v zájmu prožití zbytku dovolené ve zdraví raději oželeli.
Hned následující den jsme pak vyrazili na průzkum okolí. Obešli jsme záliv, u něhož leří Anaxos (ten je na snímku přesně na protější straně) i Petra (více vlevo) a pokračovali pak do nedalekého překrásného města Molyvos.
jpg">
Toto je přístav v Petře:
A to už je ulička v Molyvosu:
Molyvos je úžasné překrásné městečko rozprostírající se na kopci nad mořem. Když se v noci rozsvítí, z dálky připomíná blyštivý šperk. Na vršku kopce stojí zřícenina hradu, kam jsme si samozřejmě takovýmito uličkami nemohli nevyšlápnout:
A tak to vypadá nahoře. Cesta tam je skoro hezčí než samotný hrad. Z vršku je ale hezký rozhled na moře, okolní vyprahlou krajinu a také do Turecka, které je odtud coby kamenem dohodil (tedy jestli se nepletu, tak 6 kilometrů)...
V Molyvosu (i všude jinde) jsme hledali nudapláž, o které nám tvrdili, že tu je. Cestou jsme natrefili na takovouto pro Lesbos typickou kapličku:
Řekové jsou "salámisti" a mají takový příjemný poklidný a zdravý přístup k životu. A tak jim vůbec nevadí, že si uvnitř v kapličce udělaly hnízdo vlaštovky - a aby se tam ptáčkům dobře bydlelo, ještě jim tam nad dveře zavěsili větev. Myslím, že u nás by hned někdo začal řešit, jestli náhodou vlaštovky ve svatostánku nedělají přílišný nepořádek...
Kaplička zvenčí - podobných je na Lesbosu všude spousta:
Po dlouhém a úmorném hledání jsme naši nudapláž nakonec našli. A trochy námahy jsme rozhodně nelitovali, takto prázdná a opuštěná totiž byla pořád. Pro Evropu věc takřka nevídaná...
Pokoušela jsem se vyfotit nádherný Molyvos večer, když se rozsvěcel. Mihotající světýlka a celkové kouzlo tohoto místa ale prostě na fotku nedostanete...
Na Lesbosu jsme si na několik dnů půjčili i skútr a vyjeli na zajímavá místa dále na ostrově. První zastávkou byl tento klášter Ipsilou. Upřímně řečeno jsem moc nevěřila, že do toho kopce na půjčeném skútříku doprdíme, ale kupodivu se podařilo...
...a nahoře to bylo moc hezké...
Nádvoří kláštera Ipsilou. V klášteře dodnes žijí mnichové a je tady i muzeum:
...a výhled do okolí:
Mnoha a mnoha serpentinami jsme pak porkačovali dále na jihozápad, až jsme dojeli do městečka Sigri. Už i samotný příjezd byl se spoustou úchvatných výhledů moc hezký a nezklamalo ani Sigri. Je to ospalé přímořské městečko se spoustou taveren, obchůdků a příjemnou promenádou kolem pobřeží. Je tu i nejspíš zajímavé muzeum, ale to jsme si prohlédnout nestihli.
Promenáda v Sigri:
Nad městečkem stojí polorozpadlá pevnost. Vstup je tu, podobně jako i jinde, volný. Pohled na Sigri od pevnosti:
...a pevnost zevnitř:
Cestou jsme se zastavili i v městečku Eresos, které je známé tím, že tu žila lesbická básnířka Sapfó. Eresos mě ale neuchvátil. Měla jsem pocit, zřejmě stejně jako většina turistů, kteří na Lesbos přijíždějí, že tohle proslavené místo prostě vynechat nemůžeme. A tak, narozdíl od zbytku klidného ostrova, tady to turistickým ruchem doslova žije. Úzké pláže proto nejsou zrovna nejčistší, všude obchůdky se suvenýry přeplněné lidmi, na každém rohu se někdo odvolává na Sapfó a do toho všeho stovky lesbických a gey párů, kteří tady svou lásku rozhodně neskrývají... (Tedy nic proti nim, ale všeho moc škodí...) Pláž v Eresosu:
Z Eresosu jsme raději rychle ujeli a vydali se na další neopakovatelné místo - do zkamenělého lesa. Projížděli jsme kopcovitou krajinou s větrnými elektrárnami...
...a dojeli do zkamenělého lesa. Člověk se tu musí připravit na opravdu velké horko, "les" leží na kopci bez jakéhokoliv vyššího porostu a bez stinného místa, všechno je tu rozpálené jako na poušti. Nicméně stojí zato sem zajet. Zkamenělé stromy leží na obrovské ploše, vlastně jsou "rozhozené" po celém kopci. Některé pravěké zkamenělé stromy jsou obrovské v průměru i na délku, z jiných se zachovaly jen úlomky, některé vypadájí, jako by pravěké dřevo zůstalo zakonzervované v původním stavu a jiné spíš připomínají obrovské polodrahokamy. Všechny fragmenty hrají jinými barvami a jsou opravdu překrásné. Některé jsou zemitě hnědé, fialové, růžové nebo červené...
...jiné zase předvádějí celou paletu zelených odstínů...
...tenhle připomíná sochu na Velikonočním ostrově...
...a ten by s bídou objalo pět lidí...
Po výletu do západní části ostrova jsme si udělali pro změnu výlet na oslech po okolních kopcích. Oslí farma zvenčí vypadala dosti bizarně:
...ale oslíci byli v pohodě a nic jim nechybělo. Když oslař Costas konečně svým autkem na několikrát svezl z různých okolních míst celou skupinu (což vyžadovalo značnou dávku trpělivosti), přidělil všem oslíka a usadil všechny turisty do tvrdých sedel, takto jsme vyrazili na výlet:
Jízda na oslu není nijak složitá, ale přesto s sebou přináší různá úskalí. Sedla jsou široká, tvrdá a pobitá zpevňujícími latěmi, které začnou po nějaké době velmi tlačit:
Někteří volili styl jízdy obkročmo, jiní seděli bokem. Myslím, že na konci ale byli dolámaní všichni stejně. Oslíci pod lidmi vypadali velmi křehce (až mi jich bylo líto), ale nezdálo se, že by se při nošení lidí nějak zvlášť namáhali...
...jsou to velmi roztomilá zvířátka...
...ale taky velmi svébytná a tvrdohlavá. Svého oslíka jsme si na začátku mohli vybrat. Mi se zdálo jako dobrý nápad zvolit mladou "plnokrevnou" temperamentní oslici Natasju. Říkala jsem si, že se nebude ploužit nebo dokonce odmítat chůzi, procházka jí bude bavit a jízda na ní bude nejen elegantní, ale i příjemně svižná. Nebylo to ovšem zrovna nejšťastnější řešení.
Natasja se ukázala jako nejtvrdohlavější a nejumanutější ze všech oslů. Pokud se rozhodla jít, šlapala opravdu hezky. Jenomže způsobná chůze ve skupině jí brzy přestala bavit a začala se rozhlížet po bodlácích kolem cesty, které jí nesmírně chutnaly. Už zdálky, tak na padesát metrů, když nějaký změrčila, zastříhala ušima, frkla a s nataženým krkem a otevřenou hubou se rozběhla rovnou k němu. A tak, zatímco se ostatní ve skupince v poklidu ploužili po cestě, já s umanutou Natasjou vpředu před nimi úprkem šněrovala silnici zleva doprava od bodláku k bodláku. Natasja byla navíc značně zlomyslná, takže se před každým bodlákem prudce zastavila a velmi, ale opravdu velmi hodně se ke každému sklonila, až se jí nepohodlné sedlo skoro naklápělo přes hlavu. Měla jsem co dělat, abych se v sedle udržela. Costasovo napomínání temperamentní oslice nic moc nepomáhalo.
Ke konci pak už náš výlet tvrdohlavé zvíře FAKT nebavil. Zatímco nejdříve (se mnou na hřbetě) obcházela bodláčí, později si pro změnu umanula, že raději nepůjde vůbec. Takže se zastavila a stála, až celá skupina prošla. Nepomohlo žádné povzbuzování, prosby ani nadávky. Teprve až se pro nás vrátil Costas, Natasja se neochotně pohnula. Líně se courala co noha nohu mine, Costas nám jel za zadkem a křičel: "Go, Natasja, go!" Ale oslice "go" nechtěla - až do té chvíle, než se v dálce před námi objevilo listí vinné révy. Lichokopytníkovi zasvítily oči a zničeho nic se tryskem rozběhl k listí, kde opět prudce zastavil, že jsem mu málem přelítla přes hlavu do něčí zahrady. Costas nás dojel a jal se oslici od vína odhánět. Ta se na něj otráveně otočila, po oslaři zlostně loupla pravým okem a znovu se pustila do trysku - směr domácí farma. Cestou ale zmerčila další trnité roští a tentokrát se kolem něj prohnala tak těsně, že mě pichlavými větvemi ze sedla doslova smetla. Metr za roštím zprudka zastavila, otočila hlavu a vítězoslavně hýkla. Odneslo to moje lehce poškrábané břicho...
Toto je Natasja:
Oslař Costas měl možná za Natasju trochu špatné svědomí, nebo mu prostě jen chyběli parťáci, se kterými by vypil Ouzo, a tak nás spolu s dalšími několika přáteli z Česka a Holandska cestou zpět pozval na skleničku do jedné z anaxoských taveren. Místní Ouzo je nepřekonatelné a prostě k tomuhle místu patří. Z jedné sklenky byl celý večer povídání, veselení, Ouza i nočního plavání v úžasném moři. Při té příležitosti jsem se také vyptávala, jak se baví místní lidé a Costas pověděl, že hned další večer se v nedalekých horách ve vesničce Stipsi koná festival místních kapel a ať se tam zajedeme podívat, že nás tam bude čekat. Další večer jsme tedy, už potmě, sedli na skútr a vyrazili do hor. Kupodivu jsme nezabloudili, našli vesničku a ve vesnici i Costase a naše české přátele a Costasovy řecké přátele. S domorodými Řeky jsme si nerozuměli ani slovo, ale to vůbec nevadilo. Kapely stejně hrály krásné řecké písně, které jsou velmi šmrncnuté orientem, tak hlasitě, že nebylo slyšet vlastního slova. Vystačily nám všem přátelská gesta. Řekové jsou nesmírně milí, přátelští a pohostinní. Stůl se prohýbal skvělým řeckým jídlem a ovocem, Ouza i výborného místního piva Mythos byl dostatek, Řekové nám potom předvedli i místní tance (taky jsem je zkusila, ale jsou příliš orientální a plné symbolických pohybů, takže jsem při tom musela vypadat jako něco mezi klátící se žirafou a slonem v porcelánu...). 
Toto je Costas (vpravo) se svým řeckým přítelem:
...a tady jsou i další řečtí přátelé...
Následující den jsme vzali skútr a jeli pro změnu zkoumat terén od Anaxosu na východ:
Dojeli jsme do městečka Skala Sikamnia. V jedné z taveren tam turisty láká k posezení takováto krásná mluvící Ara:
Moře je tam prostě úchvatné...
V místní kapličce visí spousta ikon a svatých obrázků a nechybí ani stojany s pískem, do kterého se zapichují svíčky. Podobně to vypadá ve všech pravoslavných lesboských svatostáncích:
Pak jsme se podél pobřeží vraceli na západ a zastavili se v útulném lázeňském městečku Eftalou. Za městem a za samotným lázeňským domkem (myslím, že je tu jediný, není velký, ale uvnitř vyvěrá pramen s horkou termální vodou a nejspíš jsou tam i nějaké lázeňské koupele...) - za ním tedy začíná velmi dlouhá hezká pláž posetá různobarevnými oblázky. Na textiláckou pláž navazuje také nudapláž. Ani tady člověk nepotká zrovna davy...
Neodpustila bych si aspoň jeden (nebo dva?) překrásné západy slunce nad mořem:
Celou dovolenou jsme ale po výletech nejezdili. Na nádhernou písčitou nudapláž u Molyvosu jsme se vrátili několikrát:
Někdo by se tu možná nudil, ale já jsem ten neskutečný klid opravdu ocenila (za celý rok mám většinou lidí až nad hlavu)...
...ale tak... na rozloučenou s Lesbosem ještě naposledy trochu romantiky... Poslední večer v Petře:
...a pak už brzy ráno s těžkým srdcem odlet - a tohle už jsou zase hory někde v Česku nebo na Slovensku:
Anketa
Související články
Komentáře
| RE: Nádherný Lesbos | lenca | 07. 07. 2009 - 17:57 |
| RE: Nádherný Lesbos | empress | 03. 04. 2010 - 02:34 |
 RE(2x): Nádherný Lesbos |
athena | 06. 04. 2010 - 09:47 |
| RE(3x): Nádherný Lesbos |
empress | 07. 04. 2010 - 02:52 |