Johanka a kocouři 2, Honza

Johanka v kanceláři sedávala zády ke dveřím. Nemusela se pokaždé hned nechat vyrušovat příchozími a navíc tak dobře vynikly její husté kudrnaté vlasy dlouhé až k pasu, na které byla náležitě pyšná. Za jedním z kolegů čas od času přicházel poněkud výstřední kamarád. Johanka zaregistrovala, že často mluvil o jakési princezně z Indie a o zvycích amazonských indiánů. Na bližší seznamování ale zatím neměla ani pomyšlení, a tak hrála hluchou a slepou.

"Stál by za hřích," podotkla Dáša, když v agentuře jednou neznámého potkala. "Blázníš? Takový tlučhuba? Vsadila bych se, že devadesát procent toho, co tu vykládá, někde vyčetl nebo si vymyslel," mračila se Johanka.

"Nevymyslel, ukážu ti fotky," ozvalo se za šeptajícími dívkami. Johanka nadskočila, jak se lekla. Zato Dáša se usmála: "A nejsou to jen fotomontáže?" rýpla si. "Přece bych nelhal," opáčil neznámý.

"Tak dneska v čajovně?" nenechala nic náhodě Dáša. "Fajn. Přijdeš?" otočil se neznámý na Johanku. "Jsem Honza," dodal. "Uvidíme. Těší mě," odvětila Johanka, své jméno ale neprozradila.

"Proč jsi tak nemožně odměřená? Vždyť docela ujde," vyčetla jí Dáša cestou na společný oběd. "A nezapomeň, že v té tvé haciendě se ti bude chlapská ruka hodit," dodala pragmaticky.

"Pomůžeš mi stěhovat? Nemám na chlapy náladu," pokusila se o úsměv Johanka. "Tak jo, ale jenom jestli se mnou dnes večer půjdeš do té čajovny. Jestli ho nechceš, mi se líbí," mrkla šibalsky Dáša.

Když holky večer dorazily do čajovny nahoře ve městě, měly co dělat, aby zadržely výbuch smíchu. Honza zabral úzký marocký salónek. Seděl s nohama zkříženýma na vysokém sedátku v čele místnosti, pohled důstojně upřený někam do dáli, kolem něj se vznášel hustý nasládlý kouř z vodní dýmky. Na sobě měl lesklou kamizolu vyšívanou orientálními motivy, široké bavlněné kalhoty a na nízkém stolku před ním ležela hromada alb s vykukujícími rožky nezařazených fotek. "Medituju," řekl místo pozdravu.

"Jakmile se mi po škole podařilo našetřit trochu peněz, sebral jsem se a vyrazil stopem do Polska a pak dál přes Rusko směrem do Indie," začal své vyprávění Honza. "Rodičům jsem sice řekl, co mám v úmyslu, ale nevěřili mi, mysleli, že jen kecám. Trochu je pak překvapilo, když jim ode mně došel pohled z Pákistánu," usmál se.

Honza povídal celý večer a ke všem svým neuvěřitelným historkám ukazoval spousty fotek. Při trapném úderu gongu oznamujícím zavírací hodinu, zbyla stále ještě většina fotografií neprohlédnuta.

"Možná přece jen není takový pohádkář, jak jsem myslela. Je s ním docela zábava. Ale můj typ to není," pověděla Dáše cestou domů Johanka.

Začíná nový seriál Johanka a kocouři. Vychází ze skutečného příběhu, ale časem se od něj odchýlí a půjde si svou vlastní cestou. Jestli se chceš i ty podílet na splétání osudů jeho hrdinů, připiš své tipy do komentáře...