Johanka a kocouři 4, Duchové a myšáci

Holky se zničeně zavrtaly do peřin už za soumraku. "Všimla sis, jak je ten les okolo strašidelný?" zašeptala Dáša zpod peřiny.

Venku začal foukat silný vítr. Les kolem temně hučel, šumění se rytmicky přelévalo přes koruny stromů. Měsíční světlo dopadalo na zmítající se větve a malovalo na okenní tabule dlouhé pohyblivé stíny. Potemnělou přízemní chalupou kvílela meluzína.

"Mirka povídala, že se v lese kousek odtud kdysi oběsil mladý mlynář kvůli nešťastné lásce k hajného dceři. Ta bydlela právě tady v hájence," potichu odpověděla Johanka. "Možná se tu teď za úplňkových nocí zjevuje jeho duch," strašila Dášu.

Chalupa pod nápory vichru vrzala a praskala. "Neslyšíš nahoře kroky?" šeptla Dášenka. Děvčata skoro nedýchala. Mezi vrzáním nešlo rozlišit, jestli je způsobuje vítr nebo živá bytost. "Co když tam někdo chodí?" vydechla Johanka nejtišeji, jak to uměla. Dáša ji pod peřinou najednou drapla za ruku. "Podívej se do okna," špitla. V dívkách by se krve nedořezal. Ve tmě za oknem se nehybně rýsovala mužská tvář. Venku stál jakýsi cizí chlap a díval se dovnitř. "Co budeme dělat?" šeptala Johanka pod peřinou tak tiše, že si Dáša smysl slov musela domyslet.

Nastalo dlouhé ticho. Jen poryvy větru se rytmicky opíraly o dřevěné stěny chalupy. Najednou bouchla prudká rána. Dáša vyjekla. "To se asi někde uvolnilo okno," uklidňovala vyděšenou kamarádku Johanka. "Ale co když jím ten člověk vleze dovnitř? Musíme vstát a spravit to," dodala. Potmě našla železnou tyčku od nábytku. "Vezmi baterku a mobil a kdyby něco, volej policii," poručila Dáše.

Děvčata prošla chalupu, ale okna i dveře byly všechny zavřené. "Musí to být na půdě," podívaly se na sebe dívky. "Tam teď ale nejdu ani za nic," zaprotestovala Dáša. "Co když už je ten člověk uvnitř?" napadlo Johanku. Holky se rozběhly zpět k posteli a pod peřinu skočily skoro po hlavě. "Dej mi ruku, já se strašně bojím," zaškemrala Dáša. V jedné ruce svírala mobil a druhou se pevně držela Johančiny ruky.

Trvalo dlouho, než děvčata přemohla únava a jejich vylekaná ostražitost se ponořila do polospánku. Ticho najednou protnulo Dášino ostré vyjeknutí. Johanka vyskočila. "Co je?" rozhlížela se nechápavě. "Já jsem otevřela oči a na peřině byla myš!" téměř se rozplakala Dáša. "Kecáš, to se ti něco zdálo. To přece není možné," uklidňovala rozrušenou kamarádku Johanka. "Ne? A co je potom tohle?" ukazovala Dáša na myší bobek na své peřině. "No nazdar," ulevila si Johanka. Venku se už dal tušit rozbřesk. Vítr utichl a ptáci se předháněli, který z nich přivítá slunce hlasitěji. Dívky konečně usnuly.

Hned ráno volal Vojta. "Tak co, kopretinky, jak jste se vyspaly?" zajímalo ho. "Kolem chalupy obcházel nějaký cizí chlap," požalovala Johanka. "Jste v pořádku? Jedu tam," nečekal na odpověď Vojta.

Začal nový seriál Johanka a kocouři. Vychází ze skutečného příběhu, ale časem se od něj odchýlí a půjde si svou vlastní cestou. Jestli se chceš i ty podílet na splétání osudů jeho hrdinů, připiš své tipy do komentáře...