Johanka a kocouři 3, Džentlmeni vymřeli

Blížil se den D, Den stěhování do hájenky a pro Johanku také Den, kdy chtěla začít nový život. Za několik let manželství s chorobným žárlivcem, který si ji tvrdě usurpoval, přišla skoro o všechny své přátele. Tak dlouho se vymlouvala ze společných akcí, protože chtěla mít doma klid, až se kamarádi přestali ozývat úplně. "Dášenko, je čtvrtek, na sobotu mám objednanou Avii a nemůžu sehnat nikoho, kdo by mi s tím stěhováním pomohl. Na profesionály nemám peníze. Myslela jsem, že mi pár kamarádů přece jenom ještě zůstalo, ale sotva jsem před nimi jen vyslovila slovo stěhování, všichni najednou z ničeho nic onemocněli nebo museli narychlo odjet pryč. Mám spoustu nábytku a samy dvě to nezvládneme," rozplakala se Johanka do telefonu. "Nezabralo, ani když jsem jim naslibovala pivo a guláš," posmrkovala.

"Vidíš, říkala jsem ti, že budeš potřebovat chlapa. Už jsi říkala Honzovi?" opáčila Dáša. "Vždyť ho vůbec neznám. Nemůžu po něm přece chtít, aby mě jeden týden poznal a druhý týden stěhoval," úpěla Johanka.

Nastalo sobotní ráno. Jiskřivé jarní slunce zahřívalo vlhkou zemi, ze které už rašila tráva i barevné květy, příroda omamně voněla a nad záhony co chvíli probzučel zpitomělý čmelák. Johanka ale stála na zahradě u domu, kde se kdysi bývala se svým mužem tak šťastná, uprostřed té jarní nádhery s kruhy pod očima a černou náladou. Svému exmanželovi oznámila, že si ten den přijede pro věci a on se tedy přesunul ke své nové nastávající. "Klíče mi nech na stole a zabouchni," řekl jí místo rozloučení. V tom tedy problém nebyl, žádné scény nehrozily. Na pomoc při stěhování jí však kromě Dášenky neurčitě kývli jen dva kolegové z práce.

"Ahoj Hany! Tak co, máš namazané svaly?" už zdálky šveholila přicházející Dášenka. "Měla jsi pravdu, chtěla jsem přivést nějaké kamarády, ale džentlmeni už asi vymřeli. No nic, zvládneme to i bez nich," povzbuzovala Johanku. "Jéžiši, ty ale vypadáš," dodala.

Za chvíli dojela i Avie. "Tak můžete nakládat, paninko. A kde máte pomocníky?" zajímal se šofér. "Měli by dorazit každou chvíli," snažila se ho uklidnit Johanka. "No to jsem to zase vyfasoval. S takovou přijdu o ten odpolední zápas," mrmlal nespokojeně šofér.

Holky se pustily do práce. "Ty kozo, tak tohle jsem ještě nezažila. Když jsem se stěhovala, nikdy mi nepřišlo, že to je taková dřina. Vždycky jsem udělala bezradný kukuč a parta kluků se mohla strhat, jen aby to za mě udělali co nejlépe. To máš z toho, že jsi furt taková vážná," ulevila si Dáša, když se po schodech táhly s druhou almarou.

Dole je ale čekalo milé překvapení. "Čau, tak jsme tady. Pozdě, ale přece," usmíval se na Johanku její kolega Vojta. "Martin se omlouvá, že nedorazí, ale místo něho jsem přivedl náhradníka, pokud ti to nevadí," zatvářil se tajemně Vojta. "Jo? A kde ho máš?" rozhlížela se Johanka. Zpoza Avie vykouknul Honza. Johanka zrudla. "Vzal bych na nošení i svého velblouda, ale pořád ještě nedorazil z Indie," zavtipkoval místo pozdravu.

"No nazdar, tady v té stodole chceš bydlet? Nemáš to už lepší rovnou pod mostem? Měla bys to blíž do práce," nešetřil Johanku Vojta, když otevřela dveře hájenky.

Přestěhovat Johančiny věci se nakonec přece jen podařilo a hned po slíbeném guláši se kluci vytratili. "Roztáhneme letiště a zůstanu tu dneska s tebou, jestli chceš. Tu studenou sprchu snad pro jednou přežiju," usmála se Dášenka.

Začal nový seriál Johanka a kocouři. Vychází ze skutečného příběhu, ale časem se od něj odchýlí a půjde si svou vlastní cestou. Jestli se chceš i ty podílet na splétání osudů jeho hrdinů, připiš své tipy do komentáře...