Gekoni v obýváku

Můj svérázný přítel Péťa v mládí prožil řadu let v Indii a v tropických pralesích jižní Ameriky. Z teplých krajin mu mezi jiným zůstalo i poněkud odlišné vnímání "normálu". Za naprosto přirozený například pokládá stav, kdy po stěnách bytu volně pobíhají ještěrky, všude kolem skřehotají svými sto dvaceti decibelovými hlásky tropické žabičky, na větvích (když to jinak nejde, tak aspoň za terarijním sklem) se vyhřívají hadi, za obývákovými skříněmi cvrlikají cvrčci a nad tím vším se prohánějí pestrobarevní papoušci, kteří občas člověku přistanou na hlavě. A přesně tak to také vypadalo u nás doma. My domácí jsme na všechna naše zvířátka byli zvyklí a cítili se mezi nimi dobře, jinak tomu ale bylo s návštěvami.

Jednoho letního víkendu mě na dva nebo tři dny přijela navštívit kamarádka Sylva. Měly jsme v plánu si zajít na procházku do lesa, důkladně probrat všechny holčičí záležitosti i šatník, u táboráku opéct buřty a navečer otevřít dobré vínko. Sylva věděla, že máme spoustu zvířat, ale ukázalo se, že naprosto podcenila situaci.

První šok chuděrka zažila hned po příchodu u uvítacího kafe. Zrovna jsme probíraly nový úžasný recept na jablečný koláč, když kamarádka v týlu i v kostech ucítila něčí upřený pohled. Pomalu otočila hlavu směrem, odkud chladná energie vycházela. Na stěně za jejím ramenem seděl náš gekon Ferda a zaujatě si prohlížel neznámou návštěvnici. Sylva vytřeštila oči, otevřela ústa, ze kterých úlekem nevyšel ani hlásek a nevěřícně zírala do ohromných očí dvaceticentimetrové modré ještěrky s velikými přísavkami na prstech, širokou tlamičkou a oranžovými puntíky na zádech. V pokoji chvíli panovalo naprosté ticho a napětí, které by se dalo krájet. Nejdříve to přestalo bavit Ferdu. Pozvedl koutek široké tlamy, vysunul dlouhý růžový jazyk a ledabyle si olízl oko.

"Co to je?" vypravila ze sebe Sylva. "To je náš gekon, ale neboj, nebude si tě všímat. Zrovna mu nesu večeři," ozvalo se ode dveří, ve kterých se objevil Péťa. Nedbale prošel kolem a s naprostou samozřejmostí za skříň hodil hrst živých cvrčků. Místnost se ve chvíli romanticky rozezvučela jejich cvrkotem. Sylva nasucho polkla. "Je to hezké, že?" prohodil Péťa, než se zase vytratil. Sylviina vytřeštěného výrazu si nevšiml, nebo možná všiml, ale rozhodl se jej ignorovat.

Sylva každou chvíli poposedávala a nervózně se otáčela po stěnách. "Neboj, fakt nic nedělají. Jenom se občas proženou za cvrčkem," neubránila jsem se smíchu. "Jaji, a kde budu spát?" odvážila se kamarádka položit obávanou otázku. "No tady na gauči přece," vydechla jsem. Sylva zbledla. Až do té chvíle jsem myslela, že se ještěrky jen lekla, začínalo to ale vypadat, že se jí fakt bojí. "Co když na mě spadne?" ptala se zoufale s pohledem upřeným na modrého ještěra právě se frajersky procházejícího po stropě nad ní. V tu chvíli se po protější stěně prohnala gekoní samice. "Jich tu bydlí ještě více?" plačtivě ze sebe vyrazila kamarádka. "Asi čtyři," podala jsem informaci.

Jiná varianta nebyla, Sylva musela přespat v pokoji s ještěrkami. Po dlouhém vysvětlování a uklidňování se kamarádka se svým osudem nakonec smířila. Ráno byla z vyšokované Sylvy hotová hrdinka. "Přežila jsem to!" vtrhla vítězoslavně do kuchyně, kde jsem zrovna postavila vodu na čaj. "Moc jsem se tedy nevyspala, protože jsem pořád poslouchala, jestli mi kolem hlavy neťapou gekoni, jenom na chvíli mě ukolébali ti cvrčci - to byl fakt úžasný koncert!" nadšeně drmolila Sylvinka. Odjížděla od nás předčasně, další noc už raději neriskovala. Dodnes ale na nezvyklý zážitek s nadšením vzpomíná a dává jej k dobru, podobně jako muži často vzpomínají na vojnu.