Pomoc, skáče k nám blázen s mačetou!

S přítelem Péťou jsme žili v malebné podhorské beskydské vesničce, kde se většina lidí aspoň rámcově zná. Sousedé byli dávno zvyklí na to, že jsme v mnoha ohledech tak trochu svérázní. Jednoho dne se ale přistěhovala rodinka do novostavby na louce poblíž nás.

Doma jsme tou dobou chovali spoustu různé havěti, mezi jiným i různé exotické žáby a ještěrky. Jak postupně přibývalo ještěrek, tak rostla i jejich spotřeba hmyzu. Krabička cvrčků koupená ve zverimexu byla v pánu v několika minutách a výživa našich chladnokrevných predátorů začala celkem slušně zatěžovat rodinný rozpočet. Péťa je ale muž činu a tak mě ani moc nepřekvapilo, když jsem jednou přišla domů a na topení zmerčila pětilitrovou zavařovačku namísto víčka uzavřenou mou starou punčochou. Uvnitř ležel kus nevábně zelenajícího masa a kolem něj poletovala vypasená masařka. Stačil jeden pohled a bylo mi jasné, o co kráčí. "No to nemyslíš vážně!" vyjela jsem na ubohého Péťu, byť jinak bývám k jakýmkoliv zvířatům včetně hmyzu nesmírně tolerantní. Masařky ale teda fakt nemusím. "Víš, jak jsou výživné?" opáčil Péťa. "A rychle se množí," dodal pragmaticky. Byla jsem nesmlouvavá. Masařky musely do sklepa. I Péťa ale nakonec uznal, že chov tlustých much skutečně není ideální nápad.

Právě bylo jaro, příroda rozpukala a hmyz se probouzel. Když nevyšly masařky, Péťa konstruktivně vymyslel náhradní řešení. Začal chodit na louku kousek za domem a chytat cvrčky tam. Nutno dodat, že při tom vypadal značně komicky. Není zrovna nejštíhlejší ani nejvlasatější, na louku s oblibou chodil v nezapnuté kostkované flanelce, vytahaných plaťácích a za pasem míval zastrčenou třiceticentimetrovou mačetu. Tou pro změnu cestou nasekal nějaké ostružiní pro naše býložravé strašilky.

Samotný lov cvrčků pak nezasvěcenému divákovi připomínal chování novopečeného uprchlíka z blázince. Když lovícího Péťu poprvé spatřila naše nová sousedka z dosud neoplocené novostavby postavené na samotě mezi lesíkem a loukou, měla z toho málem smrt. "Volala mi na mobil a byla tak vyděšená, že jí nebylo ani rozumět. Nesouvisle drmolila, že je doma sama s dětmi a k jejich baráku se zrovna přískoky přibližuje nějaký šílenec s obrovským nožem u pasu," líčil pak večer v hospodě u piva soused Jarek, jehož pozemek leží vedle louky s novostavbou. "Prosila, abych ji přišel zachránit a hned chtěla volat i policii," vysvětloval mezi salvami smíchu. "Dlouho jsem jí vysvětloval, ať nikoho nevolá, že Péťa je naprosto neškodný," dával k dobru Jarek. Nejsem si jistá, jestli mu sousedka tak docela uvěřila. Když jsme ji totiž později potkali na cestě, nápadně zrychlila krok...

Další historky o zvířatech najdeš v rubrice "zvířecí storky".