Jak mi černý kocour vcházel do snů a ke tchýni

... aneb jak jsem začala hledat Ragdolly

Kdysi jsem si domů do panelákového 1 + 1 vzala úžasného miloučkého černého "pouličního" kocourka. Dostala jsem ho od známých. Přišel k nim, když ho jako maličké koťátko nějací hnusi, kterým se nedá říkat lidi, vyhodili z auta a ujeli. Byl fakt milý, hravý a mazlivý. Chtěla jsem přítulného mazlíčka a tenhle uvrněný a čistotný kocourek se mi zdál ideální. Přes všechny jeho dobré vlastnosti se ovšem naše soužití brzy změnilo v peklo.

Kocourek se projevil jako vyloženě noční pták. Jakmile odbila desátá večer, lenivá černá kulička se jako pan Hyde zničehonic proměnila v číhajícího dravce se zeleně planoucíma očima. Zatímco já pomalu odpadala a uléhala do postele, kocour začínal "lovit". Mi se začal zdát první sen a v tu chvíli do něj kocour noc co noc originálně vstupoval skoky z výšky na peřinu, případně na hlavu. Nedá se mu to zazlívat, chtěl si jen hrát s milovanou páničkou. Což o to, odehnat zvířátko z postele nebyl zas takový problém. Jenomže šelmička se nechtěla nechat jen tak odbýt a chybějícího parťáka k nočním hrám si kocour začal vynahrazovat na nábytku, zařízení a botách.

Odnesla to nejedna rozbitá váza, mnoho námahy dalo opravování škrábanců na skříních a do práce jsem začala chodit s výraznými kruhy pod očima a navíc pozdě a poškrábaná. Pozdě proto, že jakmile jsem ráno otevřela dveře a chystala se (tradičně na poslední chvíli) vyrazit do procesu, milý kocourek mi jako žížnivá čára frnknul pod nohama do panelákového sklepa s hromadou jedovatých návnad na myši. Mnoho drahocenných ranních minut pak zabrala hra na kočku a myš, kdy roli myši netradičně přebral kocour. Následoval krátký řeckořímský zápas, když kocourek odmítal uznat, že pro něj riziko setkání s místním domovníkem ve společných prostorách skutečně není to nejlepší. Poslední fází pak byl trénink sumo na mokro, jak jsem se snažila z prskající šelmičky ve vaně smýt nános prachu, který ve sklepě zametla svým lesklým huňatým kožíškem.

K definitivnímu rozhodnutí, že takhle to dál nepůjde, mě pak přivedlo jedno dramatické letní ráno, kdy jsem vklouzla do svých krásných, nákladných a oblíbených italek. Na chodidle jsem ucítila podezřelé vlhko. V předzvěsti katastrofy jsem střevíc zula a přičichla. Bylo to tak, milý kocour si z mé boty udělal luxusní záchůdek. Bota zachránit nešla, nepomohlo savo, ocet, čistidla... kyselý zápach prostě nepřebilo nic. Obuv putovala do popelnice a kocourka jsem s těžkým srdcem naložila do auta a jela ho představit extchýni s úmyslem jí kocoura přenechat. Nutno dodat, že tchýně miluje zvířata, má velký barák se zahradou a mnoho dalších koček. Z černého přítulného mazlíka byla od první chvíle nadšená a kocourek byl zrovna tak nadšený z nového domova se spoustou volnosti a kočičích kamarádů. Svůj kočičí život tam pak dožil jako šéf mňaučičí smečky a kromě jezevčice Ajdy také jako nejdůležitější VIP domácí mazel.

Byt mi pak bez kocourka a jeho lotrovin připadal velmi opuštěný. Tím dnem také začalo mé hledání přítulného, mazlivého a hlavně klidného kočičího plemene.