Po výletu do soutěsky Samaria jsem měla dojem, že krásu tohoto místa už na Krétě těžko co trumfne. Ale chyba lávky! Jestliže se mi Samaria velice moc líbila, soutěska Aradena mě naprosto uchvátila. Možná i proto, že je tak opuštěná a divoká (prostě mám na výletech ráda samotu a klid...). Za celou cestu jsme potkali jen pár lidí, co by se dali napočítat na prstech rukou - možná dvě nebo tři malé skupinky, z toho ještě někteří v protisměru. Nevedou tu ani žádné chodníky, snad kromě rozviklaného zábradlí podél úzkých vyšpapaných pěšinek nad prudkou strží. Kdo se sem vypraví, musí počítat s náročným horským terénem plným velikých balvanů, které se snad nedají zdolat jinak, než sesunutím se po nich po zadku. Bez pevných bot, dostatečné zásoby vody a dobré fyzičky se sem rozhodně nevypravujte!
Do soutěsky Aradena (Arádena) se ze stejnojmenné vesnice (viz předchozí článek) sestupuje po takovéto strmé pěšině:
Kdo trpí závratí, dolů pod nohy by se tu snad ani neměl dívat...
Na prvním úseku jsou ještě patrné zbytky staré cesty, dál už je terén divoký...
Některá zákoutí jsou tu jako z pohádky. Na alabastrové obloze bez mráčku kouzelně hřálo horké krétské slunce, vlasy nám občas trochu pročechral horský Zefyr, všude bylo provoněné letní ticho, které jen ve vlnách rozrzvučely překřikující se cikády a odněkud občas zapípal pták nebo zakřičela skupina jiřiček ženoucích se za hmyzem...
Apollón tu na cestě předváděl hru světel a stínů...
...z rozehřátých skal převisovala bujná zeleň...
...a cesta klesala níž a níž na dno soutěsky...
Léto si to člověk vychutná v té nejryzejší podobě...
V okolních skálách se objevuje spousta jeskyní. Člověk jen čeká, kdy z některé z nich vykoukne bájný kentaur...
Pěšina vede cestou - necestou...
...ale všude, za každou zatáčkou, se objevují další a další nádherné pohledy...
...co k tomu dodat?
Koukala jsem, jestli tu někde nezahlédnu divoké kozy kri-kri, ale v těchto končinách jsou asi (narozdíl od Samarie) příliš plaché, a tak jsem tu viděla sice spoustu koz, ale jen těch obyčejných domácích...
Takovýto podobný pohled občas vídám ve snách...
...Pěšina vede chvílemi ve stínu, chvílemi po slunci...
...občas člověk dojde do míst, kde se zdá, že už cesta dále nepokračuje. Však jsme se také párkrát kousek vraceli nebo mezi změtí balvanů a křoví složitě hledali místečka, kde by se daly zdolat...
Jedno z rozcestí, u kterého jsme dost váhali, bylo toto. Na skále sice jsou jakési značky, ale čert aby se v nich vyznal... Dolů to ještě šlo - šipka "beach" je celkem jasná, ale zpátky už to tak jednoznačné nebylo...
...Nakonec jsme si (na zpáteční cestě) sice asi trošičku zašli, takže nás čekal výstup po dost nepříjemném strmém kamenitém svahu a chvíle prodírání se trním, ale úplně jsme se neztratili...
...a čekaly nás další překrásné pohledy...
Tady to vypadá jako brána do Hádu...
I na vyprahlých svazích hluboko v horách tu semtam rostou prastaré olivovníky...
...a kouzelné Nymfy tu ochraňují tenounký pramínek vody vyvěrající ze skály...
...Voda stéká do dřevěného korýtka, ze kterého se mohou napít zdejší kozy:
Terén je kamenitý a náročný. Třeba zrovna tady je ale chodník široký a relativně pohodlný...
...Tady už je to trochu horší...
...a tady začíná pěšina vedoucí nad propastí okolo skály. Cestu poutníkům místy trochu usnadňují schůdky vytesané do skály s velmi chatrným zábradlím...
...O to zábradlí ale fakt není radno se moc opírat... :-)
...schody ale nejsou všude...
...pěšina vede nahoru a dolů...
...tady už jsem měla trochu strach z držkopádu... :-)
...a další balvany...
...místo pro svačinku a odpočinek?
...ještě pár "kamínků"...
...a tento luxusní chodníček (vypadá jako kdyby ho sem Zeus přenesl z lázeňského parku...) už slibuje blížící se pláž...
Ano, ano - tady je!
Pro naše uondané nožky bylo toto nádherné místo skutečně jako balzám...
Vlnky šplouchaly...
...barvy jako z pohádky...
...jen shodit uprášené bory a skočit do chladivého moře...
...což jsme samozřejmě také hned udělali... :-)
Jak už jsem dříve povídala, na Krétě jsou kozy naprosto všude. Občas i na pláži. :-)
Ten pan zrovna říká: "Huš!" - ale mluví cizím jazykem a koza mu nerozumí...
Koza si myslí, že od turistů určitě neco vysomruje...
Turista: "Huš! Jedeš!" A koza: "Protivo jeden!" :-))
...Koza dělá, jako by nic...
...a už objevila i naše věci...
Neměla jsem to srdce a podělila se s ní o svačinu. Sušenky Bebe jí chutnaly...
Po osvěžení na nádherné plážičce a v ještě nádhernějším moři jsme se vydali na zpáteční cestu. I tady jsem zahlédla tuhle zvláštní endemickou rostlinku, kterou už jsem prve viděla i v Samarii:
Tak nevím - že by nějaké orchideje?
...a samozřejmě nemohou chybět ani krásné olivovníky...
Světlo a tma:
Cestou jsme se zastavili i pod touto překrásnou starou pinií:
Měla jsem pocit, jako by se v jejích větvích houpaly něžné nymfy doprovázené přívětivými skřítky...
Ve stínu pod korunou byl příjemný chládek...
...strom dýchal pohodou a přívětivostí...
... je opravdu krásný a musí být i velmi starý...
No a pak už jsme se vrátili do vesnice Aradeny, naskočili na náš červený skútr, s bušícím srdcem znovu přejeli děravý dřevěný most nad propastí a s vidinou skvělé večeře v našem hotýlku Damnoni Bay ujížděli "domů". Vlastně jsme ještě zastavili v prvním obchůdku, abychom doplnili tekutiny. Množství vody jsme trochu podcenili - a ke konci výletu už jsme měli velkou, ale skutečně hodně velkou žízeň! V krámku jsme si stylově koupili pramenitou vodu ze Samarie - byla skutečně vynikající. :-) V nějaké vesničce jsem cestou vyfotila i tuto roztomilou kapličku:
A tato kaplička, i když se to na force nezdá, je velká jen několik desítek centimetrů. Podobných je u cesty i u domů v Řecku a na Krétě spousta. Domácí do nich někdy večer dávají svíčky, takže tyto miniaturní svatyňky poutníkům romanticky blikají na cestu...
A po nádherném výletě jsme si plně zasloužili dobrou večeři v našem hotýlku... (do jídelny se scházelo po schůdcích kolem recepce a společenské místnosti s barem):
Hmm, mívali tu samé dobroty...
Tak, přátelé, doufám, že se vám Aradena líbila! :-)