Přátelé, další dovolená se blíží (pokud sopky dovolí, poletíme opět na Krétu) - a z loňska mi pořád ještě zbývá spousta fotek, tkeré jste zatím neviděli. Takže tentokrát pro vás mám divokou krásnou Aradenu - težce poznamenanou vendetou, kam jsme pokračovali po prohlídce tajuplného hradu Frangokastello.
K Aradeně se přijíždí po nekonečných serpentinách, které z výšky vypadají jako dětská autodráha, do obrovského prudkého kopce vypínajícího se zhruba 1800 metrů strmě nad moře. Při pohledu zdola jsem nevěřila, že to náš půjčený skútr zvládne, ale kupodivu zvládnul.
...Kozy před námi prchaly z cesty...
...na rozcestí jsme se museli zeptat na cestu... ale do Aradeny jsme nakonec dojeli...
Jedna z prvních věcí, které mě v této opuštěné vsi zaujaly, byl tento starobylý kostelík Archanděla Michaela z roku 1546 s legrační věžičkou (tedy křížovou zakulacenou tambourovou kupolí), která připomíná hlavu vlněných panáčků, jaké jsem si jako dítě s oblibou vyráběla...
Kostel prý je postaven z původního antického stavebního materiálu a dnes je tu skanzen. Na opravu kostelíka přispěla i Evropská unie. Snad proto zůstal mezi ostatními sutinami v tak dobrém stavu...
Je to jedna z mála zachovalých staveb v rozbořené vsi...
...jinak to všude vypadá asi takto:
Vesnici Aradenu totiž kdysi, snad někdy ve 40. letech minulého století, poznamenala krevní msta. Dva rody, které tu žily, se tak znepřátelily, že se v duchu hesla: Oko za oko, zub za zub, nejdříve vzájemně téměř vyvraždily a ti, kteří vendetě unikli, se pak raději odstěhovali pryč. Od té doby je Aradena vesnicí duchů...
Je tu ticho, vylidněno, ozývají se jen cikády, občasné zamečení koz a cinkání jejich zvonců...
Kozy jsou na Krétě všude. Na silnicích, na horách, na pláži, vedle kaple, u plotu... :-)
Na některých místech ve vesnici Aradeně člověku skutečně naskakuje husí kůže...
...a tak jsme raději rychle prošli brankou, kterou začíná stejnojmenná soutěska...
Soutěska Aradena je skutečně překrásná. Je to místo, které se mi na Krétě líbilo asi úplně nejvíc. Kdo by se tam vypravoval, měl by ale počítat s dost náročným terénem - o hodně náročnějším, než je například v Samarii. Ještě předtím, než vám ukážu fotky ze samotné soutěsky, se ale podívejte na most, který do vesnice vede. Kdo chce do Aradeny, nemůže ho minout...
Tento most tvoří železná konstrukce a mostovka ze starých ztrouchnivělých desek, které jsou děravé jak řešeto, mezi každou deskou je několikacentimetrová mezera a desky se navíc dost hýbou. To vše je zavěšeno asi tak 150 metrů nad strmou propastí... No přátelé, řeknu vám, že už jen vstoupit na tento most chce notnou dávku odvahy. Přejet jej na motorce... No, myslím, že jsem při tom měla pevně zavřené oči a ani jsem nedýchala... :-))
...Pohled z mostu:
Nicméně, Řekové jsou otrlí a klidně tudy jezdí i auty... Zatím jsem kupodivu neslyšela, že by se některé propadlo... :-o
Most jsme tedy hrdinsky zdolali (na zpáteční cestu jsme raději moc nemysleli...) a sešli dolů na dno soutěsky. Tady nás ovšem čekalo ještě jedno překvapení: Zničeho nic se totiž žačal ozývat zvuk, jako by se v některé z okolních jeskyní právě probudil bůh bouří. Údolí zahltil šílený rachot, který sílil mnohonásobnou ozvěnou. Nejdřív mě napadlo, že hřmí, ale pak mi došlo, že to zrovna po mostě přejíždí nějaké auto! Kdo neuslyší, neuvěří...
Zdola most vypadá monumentálně...
...výška je to pořádná...
...však si toho také všimli milovníci adrenalinu. Na konstrukci je přidělaná plošina, ze které se skáče bungee jumping. Ach jo, škoda, že tam nebyli, zrovna když jsme tamtudy procházeli. Asi bych neodolala... :-)
