Na třetí a poslední motorkářský výlet jsme se z Damnoni vypravili na západ. Cílem byla překrásná divoká soutěska Aradena. Cestou jsme udělali zastávku i na strašidelném a tajuplném středověkém hradě Frangokastello z konce 14. století (na řecké poměry tedy co do stáří "nic moc", nicméně přesto patří mezi nejstarší benátské památky Kréty...). :-)
Cesta se, podobně jako všude jinde na Krétě, klikatila po okolních kopcích. Přejížděli jsme i přes tento prastarý uzoučký benátský most, na který se najíždí z prudké zatáčky. Už dříve, když jsme se před několika dny autobusem vraceli ze soutěsky Samaria, nás na něj upozornila naše úžasná delegátka Zdeňka. Pro oslí povozy, motorky a malá auta není přejezd tohoto starobylého mostku až tak dramatický, ale pro autobusy je jeho zdolání skutečným oříškem. Na to, že je mostovka nad propastí tak úzká, že z každé strany autobusu zbývá k chatrným svodidům jen pár centimetrů místa, jsou řečtí šoféři celkem zvyklí (nikdy například nezapomenu, jaké neskutečné autobusí psíkusy dokázali například v uzoulinkých ucpaných uličkách v Petře na Lesbosu...). Mnohem náročnější však bylo najetí kolosu na tento úzký most z, ne o moc širší, ostré klopené zatáčky... No, klobouk dolů před umem místních autobusáků... :
Kréta je velmi hornatá a vesničky obklopené olivovými háji se táhnou až do výšky kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Tato víska na snímku leží zhruba ve výšce 1300 metrů (to je asi jako na vrcholu Lysé hory v Beskydech) - a navíc má kouzelné jméno, které v překladu zní: Horní Broskev (Ano Rodakino). S Dolní Broskví (Kato Rodakino) ji spojuje právě onen benátský můstek...
Kromě olivovníků jsou všude na svazích k vidění i kozy a včelí úly:
...Člověk by řekl, že tu ty místní včelky snad ani nemají co sbírat, ale evidentně to tak není, protože zdejší medík je naprosto úžasný, voňavý, hustý a slaďounký - je to prostě koncentrované Sluníčko. Však si jej také turisté vozí domů, podobně jako mísní Retsinu (což je víno s přídavkem piniové pryskyřice), Ouzo (anýzová pálenka) nebo neskutečně lahodný olivový olej.
..
Další úžasnou Krétskou pochoutkou jsou zdejší ovčí a kozí sýry a jogurty. Ovce a kozy jsou tu úplně všude. Nežijí v žádných ohradách, ale pohybují se volně po okolních svazích a pasou se, kde je zrovna napadne, pod slunečnou oblohou, v naprosto čisté divoké přírodě. Na pochoutkách z jejich mléka je to také náležitě znát - takové dobroty prostě skoro nikde jinde na světě neseženete...
Dobytek ovšem má i své zázemí, kam se může přijít schovat, napít a nechat se podojit...
Po celém ostrově jsou roztroušeny takovéto modrobílé kapličky a kostelíky...
Cestou jsem chtěla vyrábět spoustu různých fotek, ale Radek mě netrpělivě popoháněl, ať prý to s tím focením nepřeháním... :-)
...A tady už jsme přijížděli ke zřícenině hradu Frangokastello... Přímo před ním stojí takováto taverna, která působí, jako by byla opuštěná v pustině...
Před hradem stojí pomník na počest Chatzimicháli Daliánia, který v roce 1828 prohrál bitvu o pevnost proti Turkům a spolu s třemi sty Sfakioty byl zabit. Turci potom pro výstrahu hlavy zabitých nepřátel vystavili napíchnuté na kůly...
Odtud pochází i zdejší strašidelné historky: Mezi místními se traduje, že každým rokem 17. května, v den, kdy se krvavá bitva konala, obcházejí pevnost ozbrojené černé stíny - duše padlých. Přicházejí za svítání a lidé jim říjkají Muži rosy. Podle vědců se jedná o fenomén, který způsobuje tetelící a zrcadlící se vzduch. (?)
Takto vypadá hrad Frangokastello zvenčí. Hrad se mimochodem původně jmenoval Agios Nikítas podle blízkého kostela, později ho ale Kréťané přejmenovali na "Pevnost Franků":
Vstupné se na hrad neplatí, hned u vchodu nás však uvítal bard s loutnou, který zpěvem tesklivých středověkých a středomořských písní tomuto místu dodával zcela zvláštní atmosféru. Jeho hudba se mezi holými, sluncem rozpálenými hradními zdmi rozléhala a zněla, jako by ji vítr přinesl rovnou z tureckého ležení... Pár centů hozených do klobouku si tento muž plně zasloužil...
Pevnost je velká a rozlehlá...
Rohové části tu zůstaly i po více než šesti stech letech ostré jak břiva - prý jsou vystuženy zinkem...
Vnitřek věže:
Nad vchodem do pevnosti, který se nachází na straně přivrácené k moři, jsou dodnes k rozpoznání motivy erbů a benátských okřídlených lvů:
Pevnost stojí jen kousek od moře. Od hlavní brány je na něj takovýto výhled:
Zaujalo mě vnitřní uspořádání hradu, které je naprosto odlišné od uspořádání, na jaké jsme zvyklí u nás ve střední Evropě. Uprostřed pevnosti je jedno velké obdélné nádvoří a místnosti byly rozmístěny kolem hradních zdí:
...Že by vstup do věže?
...Úplně tu vidím ty hradní duchy...
Nu, k hradu Frangokastello už asi není co dodat. Je to zvláštní místo, trochu strašidelné, s nezvyklou atmosférou a určitě stojí za vidění.
Slunce pomalu stoupalo, vítr se na pár hodin utišil a začínalo být celkem pořádné horko. Skočili jsme proto na motorku a pokračovali dál směrem na západ k Aradeně. Cestou jsme ještě potřebovali natankovat, což se ukázalo jako docela velký problém. V Plakiasu měli ráno benzínku ještě zavřenou a my jsme pak za velikého modlení ujeli XX kilometrů na rezervu, než jsme narazili aspoň na tuto pumpu. Její majitelé si bohužel zřejmě moc dobře uvědomovali naprostý nedostatek konkurence v okolí, čemuž také odpovídaly zdejší ceny. V naději, že snad cestou potkáme levnější pumpu, jsme do nádrže nabrali jen trochu. Jenomže čerpacích stanic se nedostávalo ani dále po cestě a my pak měli veliký problém dojet...
K Aradeně se přijíždí po nekonečných serpentinách, které z výšky vypadají jako dětská autodráha, do obrovského kopce vypínajícího se odhadem asi 1800 metrů strmě nad moře:
Potkat na cestě stádo koz tu není nic neobvyklého. Horší je, že jak kozy šplhají po prudkém kamenitém kopci, shazují na cestu hromady kamení. Když na takovou kozu nebo hromádku kamení natrefíte za ostrou zatáčkou, máte kolikrát co dělat, abyste se jí vyhnuli...
Němci měli z ovčího stádečka na cestě celkem dobrou atrakci... :-)
Kdyby se nad ovčí hlavičkou vznášela komiksová bublina, určitě by v ní bylo něco jako: "No co, jdeme na procházku..." :-)
Nezbývá, než počkat, až sudokopytníci přejdou...
...na této křižovatce doprava!... :-) Trochu jsme tu bloudili. Poradili nám jiní turisté (myslím, že Angličani), kteří zdejší hory projížděli na kole. UFF!
Celkem typický kostelík:
...A hezké výhledy po okolí...
A teď, milí přátelé, pozor - udělám skok. Aradena je totiž příliš krásná a zajímavá, proto jsem ji připravila do článků zvlášť (do jednoho vesnici s drastickou minulostí, do druhého soutěsku). Takže teď ještě koukněte na fotky nejjižnějšího místa v Evropě - ostrova Gavdos, které jsem pořídila po zpáteční cestě. Aradena bude následovat v dalším článku.
Tak tedy: toto je ostrov Gavdos - nejjižnější místo Evropy. Vpravo od něj leží maličký ostrůvek Gavdopoula:
Gavdos leží asi 37 kilometrů od jižního pobřeří Kréty. Funguje na něj lodní spojení, při nevyzpytatelném větrném počasí se prý ale celkem často stává, že lodě nemohou vyplout, takže kvůli tomu na ostrůvku můžete "ztvrdnout" i několik dní. To sice může mít své kouzlo, nicméně pokud se na tento ostrov chcete podívat, vřele se doporučuje si k tomu raději vybrat začátek dovolené (aby vám pak neuletělo letadlo...) :-)
Na ostrově prý bydlí ve čtyřech vesničkách jen asi 40 místních usedlíků a na tento počet obyvatel je tu 38 kostelů, jedna škola, jeden učitel a podle zlých jazyků někdy i jenom jeden žák. Obyvatel tu asi kdysi bylo více, ale většina z nich se odstěhovala na krétskou "pevninu" nebo do Athén.
Turisty sem lákají krásné pláže, původní krétský venkov, nedotčená příroda a na podzim i hejna tažných ptáků, pro které je Gavdos na cestě do Afriky před přeletem moře posledním místem pro odpočinek.
Gavgos je také bájným místem opředeným záhadami mytologie. Prý je to mytologický ostrov Ogygia, na kterém mořská nymfa Calypso poskytla úkryt vyčerpanému Odyseovi, který se vracel domů z Trojské války. Calypso se však do Odysea zamilovala a na svém ostrově ho držela celých sedm let...
Kromě toho se o tomto ostrovu (pod jménem Clauda) mluví také v Knize apoštolů v souvislosti s návratem svatého Pavla do Říma...
(Letos si Krétu zopakujeme, budeme bydlet v Paleochoře na jihozápadním pobřeží - tak se třeba možná na Gavdos podíváme i zblízka...) :-)
Cestou jsme také shora viděli loď Daskalogianis, kterou jsme se před několika dny vraceli ze soutěsky Samaria. Loď právě vyplula z vesničky Loutro, ke které nevede žádná sjízdná cesta a dá se do ní dostat pouze lodí po vodě...