Kréta IV - Samaria - nejdelší soutěska Evropy
Soutěska Samaria je jedno z míst, které prý turisté na Krétě prostě musejí vidět. Nutno dodat, že je to skutečně nádherné a působivé místo, které rozhodně stojí za vidění. Samaria je se svými 18 kilometry nejdelší soutěskou v Evropě. V nejužším místě má na šířku pouhé tři metry, přičemž kolmé skály se tu tyčí do výšky několika set metrů.
Po celé délce se v soutěsce před turisty otevírají překrásné výhledy na okolní vršky téměř 2,5 tisíce metrů vysokého pohoří Levka Ori, tedy Bílé hory. Průvodkyně povídala, že Bílé Hory se tak jmenují proto, že se tu na vrcholcích drží sníh až do pozdního jara, takže hory do dáli září bělobou. To je sice možná pravda, nicméně Bílé Hory jsou skutečně bílé, a to i bez sněhu.
Kontrast zářivě bílých, přes dva tisíce metrů vysokých vrcholků strmých skalisek na pozadí blankytně modré oblohy, lemované šťavnatou bujnou zelení zdejší vegetace - to je prostředí, kterému podle bájí neodolal ani sám krásný bůh Apollón, který sem unesl jednu ze svých milenek.
pise.cz/img/139769.jpg" >
Do soutěsky se také ukrývali místní lidé při různých válečných konfliktech, kterých bylo v historii strategicky položeného ostrova skutečně velmi mnoho. Úzké nepřístupné místo ústící do moře krétští muži dokázali poměrně snadno ubránit. Soutěskou prý za druhé světové války utekl do bezpečí před nacisty i zdejší
Už když jsme plánovali dovolenou, věděli jsme, že se chceme do Samarie podívat. Nezapomněli jsme si proto přibalit pevné botasky. Bez nich by to tu asi opravdu nešlo, terén je kamenitý a křivolaký. Cestou jsem sice zahlídla nějaké lidi v sandálech, ale jeden kulhal se zvrtnutou nohu a druhý si zrovna lepil a ošetřoval do krve okopané prsty...
Při plánování tohoto výletu jsme měli největší obavy z davů turistů. Podle nějakého zdroje na internetu prý tam tudy denně projde až 1500 lidí. Když jsem si představila, že všichni jdou ve štrúdlu úzkou roklinou, vstávaly mi hrůzou vlasy na hlavě. (A dvojnásob při představě, že bychom se eventuálně vraceli proti tomuhle proudu zpátky...) Nicméně skutečnost byla naštěstí jiná. Patnáct set lidí prý soutěskou chodilo v dobách její největší slávy. Teď už to prý dávno není tak divoké, mnoho lidí už na Krétě bylo a tento výlet už má za sebou, jiní jsou líní v horku někam chodit, nemají s sebou vhodné boty nebo prostě využívají stále pestřejší nabídky nejrůznějších jiných atrakcí. Takže ráno postupně přijelo několik málo autobusů, soutěskou jsme šli místy úplně sami a loď na zpáteční cestě odjížděla poloprázdná - takže pohodička. :-)
Ačkoliv dáváme přednost vlastní dopravě, u výletu do Samarie jsme udělali výjimku a objednali si sem fakultativní výlet s cestovkou. To kvůli problematickým přesunům tam, zpátky a případně i z konce soutěsky na začátek. Nicméně, kdo by se sem vypravoval, i tady doporučuji nebrat první nabídku, která se naskytne, ale raději nejdříve zmapovat ceny ostatních cestovek například v blízkém městečku. Rozdíly se někdy šplhají až do desítek euro a kromě toho pak má člověk možnost si pro výlet vybrat den, který mu nejlépe vyhovuje.
Do soutěsky se vchází z náhorní roviny Omalos. Nejprve se schází po dřevěných schodech a strmé serpentinové cestičce.
Pro pocestné jsou tu vždy zhruba po dvou kilometrech postavena odpočívadla. Téměř každé z nich stojí u pramene té nejúžasnější a nejlepší vody, jakou jsem kdy v životě pila. Je zcela zbytečné se na túru vybavovat velkými zásobami vody, protože té je tu opravdu dost. Na popíjení cestou stačí vodu doplňovat po troškách z pramenů. Větší láhev je praktická teprve až na konci trasy – voda je tu totiž tak dobrá, že by si člověk nejraději odnesl domů celý pramen, aby z něj mohl pít častěji. Kam se hrabou všechny Natury, Aqily a podobné nesmysly... :-)
Jednou ze zastávek je horská pastvina Agios Nikolaos s hezkou starobylou kapličkou a s mohutnými cypřiši kolem.
Cesta vede údolím, to ale neznamená, že se není na co koukat. Naopak, co kousek se otevírají tak úžasné scenérie, že člověk chvílemi neví, jestli sní či bdí. Chvíle na horkém slunci střídají úseky zastíněné korunami prastarých stromů. Všechno kolem voní tisíci vůněmi, se kterými si pohrává lehký vánek, všudypřítomné cikády cvrkají jako o život...
Cestou člověk potkává různé druhy stromů a rostlin, nad kterými opravdu žasne. Kromě těch "obyčejných" tu roste i mnoho endemických druhů, které mají domov jen tady a nikde jinde na světě. Například této zvláštní rostlince prý se říká Apollónovy slzy:
Když jsme u těch endemitů, jedním z takových je i zdejší koza kri-kri, tedy krétská divoká koza agrími, kterou na svých uměleckých dílech zobrazovali už staří Mínojci. Pro dnešní Kréťany je koza kri-kri ztělesněním turistického lákadla. Kozy kri-kri prý jsou velmi plachá zvířata, něco jako naši kamzíci, která člověk v přírodě zahlédne jen zcela výjimečně. Průvodkyně nás nicméně upozornila, že u vesnice Samaria v hloubi soutěsky si tyhle kozy na turisty zvykly a některé jsou ochočené tak, že lidem žerou i z ruky. Pokud bychom prý je chtěli krmit, pak že mají nejraději listí ze zdejšího velikého fíkovníku.
Vesnice Samaria leží asi v polovině soutěsky. Už téměř půlstoletí je opuštěná, místní obyvatelé odtud museli odejít, když byla soutěska v roce 1962 vyhlášena národním parkem. Více či méně chátrající stavení tu však zůstala dosud. Opodál také stojí kaple Ossia Maria z konce 14. století, jejíž zkrácené jméno Sa Maria (svatá Maria) dala název vesnici i celé soutěsce.
Abych se vrátila k těm endemickým kozám kri-kri: Když jsme přicházeli do vesnice Samaria, natrefili jsme tam zrovna na hordu řvoucích pubertálních Francouzů. Byla jsem na ně velmi rozezlena. "No, jestli tu nějaké kozy kri-kri byly, tak teď už tu teda rozhodně nejsou. Kvůli francouzským uřvancům je neuvidíme," vztekala jsem se. Tahle skupina naštěstí brzy odešla, nicméně po kozách nebylo ani slechu ani dechu. Až... najednou jsem opodál ve svahu uviděla kozla. "Jéé! Koza!!" šeptala jsem nadšeně.
Hned jsem se vypravila natrhat pár fíkových listů a přes haldy bobků se po zídkách s loveckou jiskrou v oku šplhala za vzácným zvířetem. Kozel mě nechal přiblížit na pět metrů, ale rozestup udržoval, i když jsem na něj mávala šťavnatými lístečky, co to šlo.
Nakonec mě to přestalo bavit, tak jsem nekomunikativního kozla aspoň vyfotila a vracela se zpátky. A co nevidím – Radek ležel na lavičce a zatímco pochrupoval, (kozy mu jsou ukradené, kri-kri - nekrikri...), kolem něj poskakovala dvě roztomilá endemická kůzlátka. "Radku!" snažila jsem šeptem křičet. "Radku!!!!" A nic. "Ach jo," povzdechla jsem si. "Co je to za spravedlnost?" Opatrně jsem se přibližovala, ale jak mě kůzlata uviděla, zdrhla za roh blízkého stavení.
"Nespi, málem tě tu sežraly kůzlátka," vzbudila jsem kamaráda. "Kozel listí nechtěl a kůzlata utekla," informovala jsem ho zklamaně. "Ale aspoň jsem je viděla," dodala jsem s úsměvem. "A ještě uvidíš. Otoč se," dodal Radek. Udělala jsem to – a nevěřila vlastním očím. Na vyvýšeném místě u pramene pod ohromným fíkovníkem stála uprostřed hloučku zvědavých turistů koza kri-kri a znalecky si vybírala ty nejlepší fíkové listy, které ji všichni kolem podávali...
Z vesnice Samaria se pak jde po samotném dně údolí, často kolem potoka s vodou tak průzračnou, že je takřka neviditelná. A pokud v některých tůňkách vidět je, pak má nádherně nazelenalou barvu, jen lehoučký nádech, jako nejvzácnější diamant:
Kolmo vzhůru se do výšky několika set metrů vypínají skály nahoře s převislými čepičkami zeleně a ve výšce nad nimi se modrá proužek ozářené oblohy.
Člověk má neustále pocit, že už teď zrovna musí být v tom nejužším místě - ale za další zátočinou se skalní stěny k sobě ještě o něco přiblíží.
Nejpůsobivějším místem jsou takzvaná Železná vrata – nejužší místo soutěsky. Když se tu dva lidé chytnou za ruce, každý z nich dosáhne na jednu protější stěnu rokle. Kolmé skály se tu přitom tyčí asi tři sta metrů vysoko:
Měli jsme štěstí - právě, když jsme tudy procházeli, bůh světla a Slunce Apollón si tu pohrával s barvami:
Hravý Apollón nám však fantastické barevné kreace předváděl i na jiných místech soutěsky. (Pro pochybovače: barvy jsou naprosto přirozené a technikou nikterak upravené.):
Překrásnou přírodou se pak schází až ke konci národního parku, kde se u východu musí odevzdat bloček ze vstupenky, aby správci parku věděli, že se uvnitř nikdo neztratil ani nezapomněl. Noční pobyt je v národním parku zakázán. Kdyby se cestou náhodou někomu něco stalo, pomocí záchranného systému je možné si přivolat pomoc. Zraněného turistu pak správci parku odvezou na oslu nebo na mule. Ve vesnici Samaria má také základnu lékař. Takto vypadá pravý a nefalšovaný správce národního parku Samaria:
Poslední dva nebo tři kilometry cesty už se docela táhly. Příroda už nevypadala tak úžasně divoce. Kolemjdoucí tu okukovaly všudypřítomné kozy, už však ne kri-kri, ale normální domestikovaná zvířata. Rokle se rozšířila, začala se zase objevovat civilizace, za hranicemi národního parku jsme pak potkali i nějaké taverny, prošli jsme prašnými cestami jakési vísky a pak už se šlo po dlážděném chodníku. Jsem docela ráda, že jsme výlet nakonec nenaplánovali se zpáteční cestou pěšky soutěskou. Ne že by to nešlo ujít, ale měli jsme toho docela dost i jednosměrně. Kroky už na kamenném chodníku začaly docela bolet a v cílové vesničce Agia Roumeli působil pohled na nádherné Lybijské moře, který se před námi otevřel, doslova jako povzbuzující balzám. Mají tu zvláštní pláž tvořenou černými oblázky. Je to velmi neobvyklý a krásný pohled. Když se ale do černých kamínků opře slunce, na unavené nohy to působí jako chůze po žhavých uhlících. Agia Roumeli:
Samozřejmě jsme se tu vykoupali – bez toho by to nešlo. Pak se nám podařilo najít tu správnou tavernu, kde už čekala delegátka s lodními lístky. Přijel si pro nás trajekt Daskalogiannis (dost legrační název pro loď...) :-) a ten nás pak odvezl do městečka Hora Sfakion k autobusu domů.
Neméně úžasná ovšem byla i cesta lodí podél překrásného jižního krétského pobřeží, které se pomalu zahalovalo do mlžného podvečerního oparu:
Moře tu hraje neskutečnými odstíny od syté temně modré až po průzračnou tyrkysovou. Snažila jsem se tu barvu zachytit, ale při každém pohybu jsem měla pocit, že mi uniká...
Asi čtyři kilometry od vesničky Agia Roumeli stojí na pobřeží kostelík Agios Pavlos z 10. až 11. století. Vyrostl na místě, kde podle legendy pobýval apoštol Pavel, což však v jeho biblické historii doloženo není. Kolem pobřeží stojí kostelíků několik. Nejsem si úplně jistá, který z nich je právě Agios Pavlos, (pravděpodobně je to některá ze staveb na prvním snímku), nicméně jsou jeden roztomilejší než druhý...
Projížděli jsme i kolem usedlostí, vesnic a pláží, které jsou od zbytku světa odděleny vysokými horami a kam se dá dojet pouze lodí. Kréťané si vůbec z nepřístupných terénů hlavu nelámou. Po celém ostrově jsou vesničky roztroušeny po svazích ve výškách daleko přesahujících nejvyšší hory v Česku a obdělaná políčka a vinice hory lemují přes dva tisíce metrů nad moře.
První zastávku naše loď udělala v městečku Loutro. Kormidelníkům tu usnadňuje navigaci malý majáček na útesu:
Vpodvečer odtud na moře vyplouvali rybáři:
A v místním přístavu měla voda neskutečně tyrkysovou barvu:
Je to skutečně velmi snové a romantické místo...
...což určitě dobře vědí i romantičtí mořeplavci na plachetničkách...
V okolí Samarie je i několik dalších, neméně krásných a divokých soutěsek. Na příští dny jsme do některé z nich plánovali ještě jeden výlet. Toto je ústí soutěsky Aradena:
Loď nás zavezla do kouzelného přístavního městečka Hora Sfakion. Zdejší obyvatelé jsou prý jiní než ostatní Kréťané. Tvrdí o sobě, že jsou potomky odvážných a bojovných Dórů. Říká se o nich, že jsou nepřístupní a uzavření. Jejich odbojnost, hrdost a vlastenectví ale pramení ze zkušeností, kdy byli nuceni až do poloviny 20. století neustále v krvavých bojích bránit své území proti cizím nadvládám. Narozdíl od okolí si například Turci celé jejich území nikdy nepodrobili, na což jsou také lidé z Hora Sfakion náležitě hrdí. Mimoto se zdejší kraj vyznačuje ještě jednou zvláštností: žije tu nápadně velké množství zdravých lidí velmi vysokého věku. Těžko říct, jestli je to díky mimořádně dramatickému "přirozenému výběru" nebo úžasnému jídelníčku, který tvoří především skopové maso a ryby, kozí sýry, brambory, ovoce a zelenina, olivový olej, med, vlašské ořechy a střídmě i domácí víno. Hora Sfakion:
U přístavu už čekal zájezdový autobus, který nás - utrmácené, ale nadšené, odvezl zpátky domů do Damnoni. Cestou jsem ještě vpodvečer z okýnka vyfotila sousední zátoku s městečkem Plakias:
Tak, přátelé, doufám, že se vám v Samarii líbilo! :-) V následujících dnech jsme vyrazili do jeskyní nad Plakiasem a potom na tři úžasné výlety na motorce po celém ostrově. Tak občas mrkněte na Athena.píše, ještě bude na co koukat.
Vaše Julie