Kréta V - skály v Plakias
Po náročné Samarii jsme si na další dva dny naordinovali trochu oddychovější program. Upřímně řečeno, další den jsme spali do snídaně (o tu by bylo škoda přijít, takže jsme se na půl hodinky přinutili rozlepit oči) – a po snídani pak zase spali až do poledne... No a na zbytek dne jsme se rozplácli na naši oblíbenou nudaplážičku Amoudaki...
...v plážovém baru si koupili moc dobré místní pivo Mythos a až do večeře se tu jen tak povalovali a ráchali v moři. Bylo to fajn, protože se rozfoukal teplý vítr od Afriky, což u pobřeží Kréty znamenalo asi dvoumetrové vlny. Může to působit děsivě, ale je úžasný požitek doplavat několik desítek metrů od pobřeží a pak se nechat obrovskými vlnami houpat jako korkový špuntík. A ještě lepší zábavka je houpání na poslední vlně u břehu...
Následující den pak patřil krátkému výletu do Plakiasu. V okolí je tam několik míst, kam stojí zato zajít. Jedním z těchto míst jsou zbytky starobylého opevnění, jehož součástí je vysokánská příkrá přírodní skála na samotném konci zdejší pláže. (Ta by se asi fakt dobývala dost blbě...) :-)
Z pohledu vzhůru by se člověku zatočila hlava:
Historie tohoto místa mi nějak unikla, nicméně monumentální skála vystupující ze syrové vyprahlé krajiny nad mořem i jeskynní komplex, který ji protíná, má náboj sám o sobě...
pise.cz/img/140780.jpg" >
Hladký povrch skály místy narušují jeskyně...
Od skály je pěkný pohled na dva kilometry dlouhou písčitou pláž v Plakiasu...
...a otevírají se od ní hezké pohledy i na moře a okolní kopcovitou krajinu...
Zdálky skála nevypadá až tak velká...
...zblízka tu člověk objeví tajuplné průrvy a jeskyně. Ne vždy jsou ovšem čisté a voňavé... (ach ti turisté...).
Za skálou pěšina pokračuje...
...rozpáleným terénem mezi trním a kamením...
...těsně nad mořem...
...na které je shora překrásný pohled. Voda je tu průzračná, modrá a vlahá...
...kontrastuje s šedivobílými kameny...
...a v tropickém horku neodolatelně láká k osvěžení...
Průzračným mořským tyrkysem tu ke dnu probleskují zlaté sluneční odrazy...
...až by člověk řekl: Apollón s Neptunem v družném rozhovoru:
Ti, kdo rádi šnorchlují, tu mají šanci celkem běžně uvidět vzácné karety, murény, chobotnice a sem tam i nějakou barevnou rybičku...
...v prosluněných mělčinách je určitě příjemné jen tak ležet na hladině a pozorovat tajuplný mořský svět...
Akčnější typy tu ale mohou svět vnímat třeba i z perspektivy vodního lyžaře...
...o romantické pohledy v okolí Plakiasu rozhodně nouze není...
Ale vraťme se na zemi a ke skalám...
Pěšina pocestné dovede k jakýmsi jeskynním chodbám...
Nevím to jistě, ale myslím si, že je v pradávnu vyhloubili zdejší lidé jako součást obranného systému. Je ale také dost dobře možné, že vznikly přirozenou cestou mořským prouděním...
Chodby jsou nízké, dlouhé a temné a celkem se v nich hodí i baterka...
Mezi cernočernými jeskynními chodbami se otevírají prosluněné výhledy...
...a za dalším průchodem...
...je vidět i zbytek opevnění...
Vypadá to tu jako průhled klíčovou dírkou...
Na oapčné straně zátoky leží pod horami lázeňské městečko Plakias...
Skály tu tvoří zajímavé prohlubně, převisy a útvary...
Cestou zpátky si čkověk všimne kamenných zdí...
...a spičatých tmavých kamenů (netroufám si tvrdit, jestli jsou sopečného původu, ale rozhodně tak vypadají)...
Krajina je tu hodně vyprahlá...
...a tak mi zelené zahrady okolo místních terasovitých středomořských vilek přijdou jako zajímavý kontrast...
Přátelé, a teď jedno malé překvapení. Jestlipak víte, jak vypadá cikáda? Nevím jak vy, ale já jsem si až do letoška cikádu představovala tak nějak jako přerostlého cvrčka. Ani ve snu mě nenapadlo, že by tohle ucvrkané zvířátko mohlo vypadat jinak. To je ale omyl omylovatý! Cikáda není přerostlý cvrček, ale přerostlá moucha - a to dost přerostlá... :-) Má asi tak tři až pět centimetrů dlouhé hnědé muší tělo s bílým zadečkem, šest obyčejných muších nohou a dlouhá muší křídla. V chytrých knihách jsem se následně dočetla, že cvrkot nevydává žádným šustěním křídel o nohy ani o nic jiného, nýbrž že na to má uvnitř těla zvlášní orgán, jakýsi bubínek s rychle kmitající membránou, která je za ohlušující romantický cvrkot zodpovědná. Takže mi dovolte, abych vás seznámila. Toto je pravá a nefalšovaná cikáda z Plakiasu:
Mno... Tak to byl výlet k plakiaským skalám. Podnikli jsme ho v tom největším horku, jaké jsme na Krétě zažili. Slunce pálilo, teplota se šplhala nad čtyřicítku ve stínu, vítr najednou utichnul tak, že se nehnul ani lísteček (...to jsem zase byla na koni. Říkala jsem: "Vidíš, jak to funguje? Bohovi větru Zefyrovi jsme z hotelového balkónu obřadně ulili trochu vynikající místní retsiny - a on se nad námi slitoval a před našimi motocyklovými výlety přestal foukat! A pak že bohové nejsou...) :-) No zkrátka, než jsme došli ke skalám, byli jsme splavení jak miss mokré tričko.
"Už abychom byli na té nádherné pískové plakiaské pláži!" těšila jsem se...
Bylo to ale horší, než by si člověk představil. K pláži se přichází pěšinkou přes několik přírodních dun (duny jsou tu originál jako na poušti - místní rarita...). Na nohou jsem měla jenom lehounké, ze všech stran otevřené sandálky se sotva centimetrovou podrážkou. Přátelé, můžu říct, že chůze v sandálech po těchto dunách a cesta peklem je zhruba totéž. Divím se, že se hluboký měkký písek, do kterého se opíralo polední slunce, nezačal tavit na sklo. Do sandálů se při každém kroku sypal ze všech stran a asi sto metrů dlouhý úsek ke kraji moře připomínal chůzi po žhavých uhlících. Do očí se mi draly slzy, ale říkala jsem si: "Vydrž, Prťka, vydrž! Odměnou bude krásná pláž s chladivým mořem." Omyl! Vstup do moře je tu velmi pozvolný a dlouhý. Je to taková mělčinka, na které se voda stíhá celkem slušně nahřát. Je teplá jako kafe, takže nějaké osvěžování se tu stává velmi hypotetickým pojmem. A co hůř - zdejší pláž je široko daleko vyhlášená jako jedna z nejhezčích, na což samozřejmě slyší davy, no a to se následně projevuje i na její čistotě. Právě když jsme sem dorazili, potkali jsme sice paní, která kolem pobřeží sbírala odpadky - ale jenom ty největší. Ovšem do koutů mezi kameny je snad lepší se ani nedívat. Kromě toho konec pláže, kam jsme cíleně zamířili, má být územím nudistů. Bohužel tu chybí jakékoliv označení, takže se tu mezi naháčemi motají textiláci a k dovršení všeho se jeden takový opodál právě ukájel. "Já chci pryč! Já chci na naši krásnou malou Amoudaki!...
...Prosím, nešnorchluj tady a pojď pryč!" prosila jsem úpěnlivě Radka. Takže jsme nakonec zaplavali jenom kousek od břehu, oschli a co nejrychleji dotud odfičeli. Ještě že to na Krétě takové není všude!
No ale abych nekončila takhle rozpačitě... Během těchto dvou víkendových dnů jsme si trochu zalenošili a odpočinuli. Večer nám pak poslíček z půjčovny do hotelu přivezl objednanou motorku a další ráno jsme vyrazili na náš první krétský motovýlet. Na programu byl mínojský palác Festos, vila Agia Triada, potom věhlasná Matala, neméně známá pláž Komos a také horní část divoké soutěsky Kourtaliotiko. Tady je jako závdavek malinká ochutnávka:
Matala:
Slavná kaplička v soutěsce Kourtaliotiko:
Mínojský palác Festos:
Výhled z královských komnat:
Agia Triada:
Pohřební jeskyně v Matale:
Matala:
Takže přátelé: Na Athena.píše se máte stále na co těšit! :-) Také se na vaše návštěvy těším! :-) Tak zatím...
Vaše Julie